Janine’s POV
Už ste někdy viděli tančit Sonnyho??Je to něco mezi sjetym hadem a vyšinutym králíkem....ale já to naprosto žeru!!!
Tancoval tanec na uvítání jara, protože dneska byl první jarní den a
venku skutečně svítilo sluníčko.K tomu tanci si zpíval písničku na
uvítání jara, kterou taktéž zrovna vymyslel.Není to milé??Myslím, že
jaro z toho bude mít moc velkou radost!
„Králíčku...něco pro tebe mám..“ snažila jsem se upoputat jeho pozornost dřív než si vážně ublíží.V odpověd‘ ke mě přihopsal a vlepil mi pusu na tvář.
„Co to jeee??“ zeptal se a snažil se popadnout dech.Navlíkla jsem mu kolem ruky náramek, co jsem právě dokončila.Byl modrobílý, nijak zvláštní a už asi desátý na Sonnyho ruce, ale mě bavilo mu ho vždycky dát a dívat se jak z toho má radost.
„Rolničko víš co mě napadlo?“ zeptal se po chvíli.
Zakroutila jsem hlavou a snažila se v trávě najít prstýnek, co jsem ztratila na podzim.
„Že se ještě stále neobjevil profesor Marlow...a jak se zdá nikdo se tady moc nezabývá tím, aby ho hledal kromě nás.“ konstatoval a začal hledat se mnou v trávě, i když jsem neřekla co hledám.
„Mhm...máš pravdu..ale už jsme prohledali celou školu od vrátnice na půdu...dokonce jsme byli načapání školníkem jak lezem na střechu...“ otřásla jsem se při vzpomínce na to, jak nás pronásledoval po celém horním patře s koštětem v ruce.
„Hele tvůj prstýnek, co jsi ztratila na podzim...na..“ podal mi prstýnek.Sedl si na trávu a zadíval se do mraků. „...možná bychom měli začít hledat i mimo školní budovu....domů už jsme zkoušeli volat, ale tam nám domácí řekla, že není doma...“ přemýšlel nahlas.
„Myslím, že kousek za parkem je takový lesík...pojd’me se tam kouknout...ale dřív než bude tma...mám strach..“ poslední slova jsem špitla a sklopila hlavu.Sonny mě vzal kolem ramen a přivinul mě k sobě.
„Neboj budem na ty strašidla dva..“ řekl naprosto vážně a dal mi pusu do vlasů.
Sonny’s POV
Po obědě jsme měli hodinu výtvarky a s Janine jsme ji strávili plánováním kam jít a co s sebou.Měl jsem takový ten divný pocit vzrušení a napětí v břiše...něco jako když líbám Janine...počkat opravdu ve mě vyvolává takové pocity?...někdy jsem měl pocit, že jsem na jiném světě když jsem byl s ní...cítil jsem se tak krásně a volně.Uvažoval jsem jestli to je láska...a jestli ona cítí to co já?Bál jsem se jí říct tu větu i když jsem stokrát měl nutkání to udělat.Třeba když si dala vlasy za ucho a zadívala se z okna...nebo když se smála a já se smál a myslel jsem, že prasknu štěstím...nebo když vzala mou tvář do dlaní a políbla mě, i když jsem byl třeba celý od bláta.Někdy jsem měl pocit, že ty jiskřičky co vidím v jejích očích, když se na mě dívá, znamenají totéž co říká moje srdce.Ale prostě jsem se bál...bál jsem se reakce a toho, že mi moje vyznání neoplatí.
Po škole oba zabalení do šál a kabátů, protože bylo ještě dost chladno, jsme vyrazili k onomu lesíku.Půda pod nohama byla měkká dost vlká, takže všude byly blátivé kaluže.Sníh roztál teprv před pár dny a ještě stále dost pršelo.Školní pozemky vůbec nebyly zrovna vzor udržovanosti a všude kolem bylo roští a kupky čehosi.Raději jsem se blíž přitisknul k Jan a pevněji stisknul její ruku.
Byli jsme v lesíku.Na to jak byl malý a nepovšimnutý, byl vcelku tmavý.Všude byly popadané větve a všechno obepínal břečt’an.Šli jsme pomalu mezi stromy a dívali se všude kolem.Razantně se ochladilo a já měl čím dál větší strach.Nelíbilo se mi tu....měl jsem z toho dost špatný pocit.Najednou mě Janine pustila za ruku a rozběhla se přeed sebe.
„Nee Jan počkej!“ volal jsem za ní, ale ona jako by mě neslyšela.Lehce se zasmála a zahla za jedním ze stromů.Co to sakra dělá?!Tady opravdu není nejelpší místo na schovku....obzvlášt‘ když mám strach!
„Janine....kde jsi Jan??!“ nejiště jsem volal.Zdálo se mi to nebo začínala být ještě větší tma?Rozlížel jsem se všude kolem, ale nikde nikdo nebyl.Jen já a můj dech, který tvořil ve vzduchu malé obláčky.Najednou ticho prořízl výkřik....Janine výkřik.Šel odněkud z mojí pravé strany.Automaticky jsem šel za zvukem.Ted‘ už můj strach převládl naprosto a úplně ve strach o Janine....moji malou Janine.
„Janine kde jsi??Ozvi se mi!“ zvolal jsem.Chvíli bylo naprosté ticho a pak jsem zaslechl slabý sten.Ale vycházel odněkud zezdola.Zmateně jsem se rozhlížel a snažil se ještě něco zaslechnout.
„Sonny??“ zaslechl jsem ted‘ už jasně
„Ano!Tady jsem!!Kde jsi ty??!“ řekl jsem do prázdna.
„Tady...dole...vůbec nevím kde se jsem se tu vzala...asi jsem sem spadla.“ slyšel jsem ji mluvit přidušeně a snažil se najít odkud to vycházelo.Muselo to být někde blízko.A pak jsem pár kroků ode mě viděl díru a okamžitě se k ní rozběhl.Klekl jsem si k jejímu okraji a snažil se uvnitř něco vidět.
„Jsi tam?Slyšíš mě?Jsi v pořádku?“ srdce mi bušilo a měl jsem strašný strach, že se jí něco stalo.
„Jo...jsem vpohodě, ale jenom mě trošku bolí ruka...“ odpověděla a mě spadl obrovský kámen ze srdce.Ale něco bylo zvláštního.Její hlas zněl tak nějak s ozvěnou...jakoby tam kde se nacházela musela být klenba, která odráží zvuk.Místo kde byla rozhodně mělo skvělou akustiku.
„Rozhlídni se kolem jestli tam nění něco čím by ses mohla dostat nahoru.“ křikl jsem dolů.Chvíli byl nějaký šramot a jakoby snad i někam odešla.
„Hej...Sonny!To je asi nějká chodba...počkej....hej možná že někam vede!!Pojd‘ ty dolů...“ řekla už ne tak vyděšeně a spíš lehce nadšeně.
„Jak je to vysoko?“ křikl jsem po ní.
„Ani ne..skoč nohama napřed...“ odpověděla
Nádech...výdech a seskok.Dopadl jsem trochu tvrdě na zadek, ale byl jsem celý.Okamžitě jsem vstal a přiskočil k Janine a sevřel ji v drtivém objetí.
„Opravdu ti nic není?“ zeptal jsem se tiše a byl neuvěřitelně št’astný, že ji v tuhle chvíli držim v objetí.
„Která je to ruka?“ rychle jsem ji prozkoumal ruce a při mém dotyku lehce sykla, takže to možná bude lehce naštíplé.
„Ted‘ se odsud rychle dostaňme!Pojd‘!“ chytil jsem ji za zdravou rukou a táhl ji směrem, kde jsem předpokládal, že je škola.
Byl to nějaký druh katakomb nebo kobek či co.Díky modernímu vybavení mého mobilu jsem si svítil baterkou na něm.Byla tu neuvěřitelná zima.Snažili jsme se vyhýbat různým neidentifikovatelným předmětům na zemi.Páchlo to tu velmi divně a nelíbilo se mi to.Ale at‘ tak nebo tak nezdálo se, že by to tu bylo naprosto neudržované.Někdo tudy určitě musel občas chodit.Po téměř nekonečné cestě chodbami jsme narazili konečně na první dveře.Bylo mi už jedno jestli vedou třeba do pekla, hlavně už odsud pryč!!Zatlačil jsem a ony se skutečně se skřípěním otevřely.Oslepilo nás zprvu světlo vycházející ze zaprášeného okna i když nebylo ani v nejmenším pronikavé.Rozhlédl jsem se kolem a nacházeli jsme se v jakési knihovně.Tedy museli jsme nějakým způsobem se dostat do nějakého domu.Tyto katakomby zřejmě slouží jako tajné chodby vedoucí na různá místa.Otázkou je co je tohle za místo....??
Už ste někdy viděli tančit Sonnyho??Je to něco mezi sjetym hadem a vyšinutym králíkem....ale já to naprosto žeru!!!
Tancoval tanec na uvítání jara, protože dneska byl první jarní den a
venku skutečně svítilo sluníčko.K tomu tanci si zpíval písničku na
uvítání jara, kterou taktéž zrovna vymyslel.Není to milé??Myslím, že
jaro z toho bude mít moc velkou radost!
„Králíčku...něco pro tebe mám..“ snažila jsem se upoputat jeho pozornost dřív než si vážně ublíží.V odpověd‘ ke mě přihopsal a vlepil mi pusu na tvář.
„Co to jeee??“ zeptal se a snažil se popadnout dech.Navlíkla jsem mu kolem ruky náramek, co jsem právě dokončila.Byl modrobílý, nijak zvláštní a už asi desátý na Sonnyho ruce, ale mě bavilo mu ho vždycky dát a dívat se jak z toho má radost.
„Rolničko víš co mě napadlo?“ zeptal se po chvíli.
Zakroutila jsem hlavou a snažila se v trávě najít prstýnek, co jsem ztratila na podzim.
„Že se ještě stále neobjevil profesor Marlow...a jak se zdá nikdo se tady moc nezabývá tím, aby ho hledal kromě nás.“ konstatoval a začal hledat se mnou v trávě, i když jsem neřekla co hledám.
„Mhm...máš pravdu..ale už jsme prohledali celou školu od vrátnice na půdu...dokonce jsme byli načapání školníkem jak lezem na střechu...“ otřásla jsem se při vzpomínce na to, jak nás pronásledoval po celém horním patře s koštětem v ruce.
„Hele tvůj prstýnek, co jsi ztratila na podzim...na..“ podal mi prstýnek.Sedl si na trávu a zadíval se do mraků. „...možná bychom měli začít hledat i mimo školní budovu....domů už jsme zkoušeli volat, ale tam nám domácí řekla, že není doma...“ přemýšlel nahlas.
„Myslím, že kousek za parkem je takový lesík...pojd’me se tam kouknout...ale dřív než bude tma...mám strach..“ poslední slova jsem špitla a sklopila hlavu.Sonny mě vzal kolem ramen a přivinul mě k sobě.
„Neboj budem na ty strašidla dva..“ řekl naprosto vážně a dal mi pusu do vlasů.
Sonny’s POV
Po obědě jsme měli hodinu výtvarky a s Janine jsme ji strávili plánováním kam jít a co s sebou.Měl jsem takový ten divný pocit vzrušení a napětí v břiše...něco jako když líbám Janine...počkat opravdu ve mě vyvolává takové pocity?...někdy jsem měl pocit, že jsem na jiném světě když jsem byl s ní...cítil jsem se tak krásně a volně.Uvažoval jsem jestli to je láska...a jestli ona cítí to co já?Bál jsem se jí říct tu větu i když jsem stokrát měl nutkání to udělat.Třeba když si dala vlasy za ucho a zadívala se z okna...nebo když se smála a já se smál a myslel jsem, že prasknu štěstím...nebo když vzala mou tvář do dlaní a políbla mě, i když jsem byl třeba celý od bláta.Někdy jsem měl pocit, že ty jiskřičky co vidím v jejích očích, když se na mě dívá, znamenají totéž co říká moje srdce.Ale prostě jsem se bál...bál jsem se reakce a toho, že mi moje vyznání neoplatí.
Po škole oba zabalení do šál a kabátů, protože bylo ještě dost chladno, jsme vyrazili k onomu lesíku.Půda pod nohama byla měkká dost vlká, takže všude byly blátivé kaluže.Sníh roztál teprv před pár dny a ještě stále dost pršelo.Školní pozemky vůbec nebyly zrovna vzor udržovanosti a všude kolem bylo roští a kupky čehosi.Raději jsem se blíž přitisknul k Jan a pevněji stisknul její ruku.
Byli jsme v lesíku.Na to jak byl malý a nepovšimnutý, byl vcelku tmavý.Všude byly popadané větve a všechno obepínal břečt’an.Šli jsme pomalu mezi stromy a dívali se všude kolem.Razantně se ochladilo a já měl čím dál větší strach.Nelíbilo se mi tu....měl jsem z toho dost špatný pocit.Najednou mě Janine pustila za ruku a rozběhla se přeed sebe.
„Nee Jan počkej!“ volal jsem za ní, ale ona jako by mě neslyšela.Lehce se zasmála a zahla za jedním ze stromů.Co to sakra dělá?!Tady opravdu není nejelpší místo na schovku....obzvlášt‘ když mám strach!
„Janine....kde jsi Jan??!“ nejiště jsem volal.Zdálo se mi to nebo začínala být ještě větší tma?Rozlížel jsem se všude kolem, ale nikde nikdo nebyl.Jen já a můj dech, který tvořil ve vzduchu malé obláčky.Najednou ticho prořízl výkřik....Janine výkřik.Šel odněkud z mojí pravé strany.Automaticky jsem šel za zvukem.Ted‘ už můj strach převládl naprosto a úplně ve strach o Janine....moji malou Janine.
„Janine kde jsi??Ozvi se mi!“ zvolal jsem.Chvíli bylo naprosté ticho a pak jsem zaslechl slabý sten.Ale vycházel odněkud zezdola.Zmateně jsem se rozhlížel a snažil se ještě něco zaslechnout.
„Sonny??“ zaslechl jsem ted‘ už jasně
„Ano!Tady jsem!!Kde jsi ty??!“ řekl jsem do prázdna.
„Tady...dole...vůbec nevím kde se jsem se tu vzala...asi jsem sem spadla.“ slyšel jsem ji mluvit přidušeně a snažil se najít odkud to vycházelo.Muselo to být někde blízko.A pak jsem pár kroků ode mě viděl díru a okamžitě se k ní rozběhl.Klekl jsem si k jejímu okraji a snažil se uvnitř něco vidět.
„Jsi tam?Slyšíš mě?Jsi v pořádku?“ srdce mi bušilo a měl jsem strašný strach, že se jí něco stalo.
„Jo...jsem vpohodě, ale jenom mě trošku bolí ruka...“ odpověděla a mě spadl obrovský kámen ze srdce.Ale něco bylo zvláštního.Její hlas zněl tak nějak s ozvěnou...jakoby tam kde se nacházela musela být klenba, která odráží zvuk.Místo kde byla rozhodně mělo skvělou akustiku.
„Rozhlídni se kolem jestli tam nění něco čím by ses mohla dostat nahoru.“ křikl jsem dolů.Chvíli byl nějaký šramot a jakoby snad i někam odešla.
„Hej...Sonny!To je asi nějká chodba...počkej....hej možná že někam vede!!Pojd‘ ty dolů...“ řekla už ne tak vyděšeně a spíš lehce nadšeně.
„Jak je to vysoko?“ křikl jsem po ní.
„Ani ne..skoč nohama napřed...“ odpověděla
Nádech...výdech a seskok.Dopadl jsem trochu tvrdě na zadek, ale byl jsem celý.Okamžitě jsem vstal a přiskočil k Janine a sevřel ji v drtivém objetí.
„Opravdu ti nic není?“ zeptal jsem se tiše a byl neuvěřitelně št’astný, že ji v tuhle chvíli držim v objetí.
„Která je to ruka?“ rychle jsem ji prozkoumal ruce a při mém dotyku lehce sykla, takže to možná bude lehce naštíplé.
„Ted‘ se odsud rychle dostaňme!Pojd‘!“ chytil jsem ji za zdravou rukou a táhl ji směrem, kde jsem předpokládal, že je škola.
Byl to nějaký druh katakomb nebo kobek či co.Díky modernímu vybavení mého mobilu jsem si svítil baterkou na něm.Byla tu neuvěřitelná zima.Snažili jsme se vyhýbat různým neidentifikovatelným předmětům na zemi.Páchlo to tu velmi divně a nelíbilo se mi to.Ale at‘ tak nebo tak nezdálo se, že by to tu bylo naprosto neudržované.Někdo tudy určitě musel občas chodit.Po téměř nekonečné cestě chodbami jsme narazili konečně na první dveře.Bylo mi už jedno jestli vedou třeba do pekla, hlavně už odsud pryč!!Zatlačil jsem a ony se skutečně se skřípěním otevřely.Oslepilo nás zprvu světlo vycházející ze zaprášeného okna i když nebylo ani v nejmenším pronikavé.Rozhlédl jsem se kolem a nacházeli jsme se v jakési knihovně.Tedy museli jsme nějakým způsobem se dostat do nějakého domu.Tyto katakomby zřejmě slouží jako tajné chodby vedoucí na různá místa.Otázkou je co je tohle za místo....??
POtlesk
(L&S, 19. 11. 2007 18:28)