Sonny’s POV
Seděl jsem v jídelně nad teplým čajem a pomalu ho usrkával.Byl voňavej a skořicovej.Připomínalo mi to Vánoce, když jsem byl ještě malý.Oba jsme se ségrou hledali dárky a handrkovali se který z nás dostane lepší dárek....jenže ted‘ se všechno změnilo od základů.Na Vánoce nepojedu a ani jednu ze svých rodin, at‘ už tu adoptivní nebo tu pravou, nepovažuju za můj domov....raději budu trávit Vánoce s Janine a zbytkem lidí, kteří tady zůstanou.Jan totiž taky nejede domů, protože ji její pěstouni za celou tu dobu co je tady ani jednou nezavolali.Nikdy se nezmínila ani slovíčkem, že by jí to nějak trápilo.Obdivoval jsem jak dokázala izolovat některé věci ze svého života.
Seděla ted‘ vedle mně a dívala se z okna.Zdála se být duchem naprosto nepřítomna....ostatně jako hodně často.Ale něco se změnilo od doby, co jsem ji poznal.Zezačátku jsem ji hodněkrát nechápal a cítil jsem, že jí je jedno jestli ji někdo rozumí nebo ne, ale ted‘...často se stávalo, že mi vysvětlovala svoje představy a já měl někdy dokonce pocit, že i přemýšlíme stejně.Bylo to zvláštní a nedokážu to ani moc popsat.......Ted‘ jsem například věděl, že myslí na ten sníh venku a že jedna z věcí, která jí prošla myslí je koulovačka!!!
Janine’s POV
Venku tak krásně sněží a vzduch tak krásně voněl.Stejně jako Sonny....on voněl jako duha po dešti, čerstvě upečené muffiny, růžová srdce a teploučká ospalá št’ěňátka před krbem za chladného zimního večera.
To jak jsem se s ním cítila, takhle jsem se s nikým ještě necítila.Byl tak jiný než ostatní lidé.Rozuměl mi...on jediný z celého světa mi rozuměl.A to co cítím k němu jsem taky ještě necítila....moc tomu nerozumím...je to to o čem píšou věšechny romány a dívky si štěbetají na našem pokoji??Je to tak jiné a přece tak stejné....a tak strašně složité...a cítí on totéž jako já?Ráda se s ním směju a taky peru, ale někdy jsou chvíle kdy mě napadají i jiné věci...veci, které mě nikdy nenapadaly.Jsem tak strašně zmatená a vystrašená....mám strach, že jestli udělám něco, tak všechno mezi námi zmizí.....ale jak dokázat v sobě potlačit věci, které nevycházejí ze mě, ale z mojí podstaty a ne rozumu??
Moje myšlenky se splétají a procházejí jedna druhou.Vytvářejí chuchvalec a zase utíkají na všechny strany.
„Mickey Mousi??“ oslovila jsem ho....ano už jsem si zvykla mu dávat co týden novou přezdívku
„Ano Sněhurko?“ a on si taky zvykl
„Pojd’me zrekonstruovat bitvu u Watterloo...venku...ted‘...hned!!“ vykulila jsem na něj dychtivě oči a on mi to oplatil d’ábelským vyzubeným výrazem.
„Tvé přání je mi rozkazem!“ a už jsme utíkali pro šály a čepice.
Sotva jsem vyběhla před školu, tak mě trefila obrovská sněhová koule přímo do obličeje.Ááááá to si odskáče!!
„Ooooh sire Rodrigo!!!Mějte se na pozoru!!“ zadeklamovala jsem a obratně po něm střelila kupou sněhu.Měl na sobě bílou huňatou čepici a černé vlasy mu z pod ní trčerly na všechny strany.Neopouštěl ho stálý smích a tváře se mu od mrazu začaly červenat.Rána následovala ránu a každý jsme měli už postavené příkopy, ze kterých jsme útočili jeden na druhého.Vedla jsem si dobře a skoro jsem vyhrávala dokud najednou nezmizel.
Sonny’s POV
Hahahahaahaaaaaaaa!!!!Ted‘ ji mám!!Ta ještě uvidí házet mi sníh za krk!!To je proti pravidlům, ale když je porušuje ona, tak já taky!Sebral jsem sněhovou kouli a ani se nepohnul aby mě zpoza stromu neviděla a ani neslyšela.Chvíli se tam otáčela a vypadala zmateně.A pak jsem nasadil svoji zbraň útoku zezadu a vsechen sníh ji narval za krk!!Jak ta pištěla!!
Podařilo se mi ji povalit na záda a ona se snažila zbavit se sněhu za
krkem.Já jsem se strašně smál a ona se zmítala a nadávala mi do zrádců
a podlých šlechticů.
Ale pak jsem zvážněl a uvědomil si jak je krásná a jak je blízko.Ve vlasech měla sních a ten tvořil blízkavé diamanty kolem jejích spánků.Plet‘ měla bílou a tváře zarudlé.Oči se jí leskly v zimním slunci.Rty rudé jako jahody, roztažené do úsměvu a nosík jako rampouch.....musel jsem!Ted‘ nebo nikdy!
Naklonil jsem se k ní a byl jsem od ní pár centimetrů.Nehnula a ni se nesnažila utéct.Dívala se mi do očí a stále se usmívala...pak přivřela víčka a já spojil naše rty.Teplo z jejího těla se rozlilo do mojí celé duše.Bez váháni můj polibek opětovala a já se nikdy necítil št’astnější než v tento moment.
Seděl jsem v jídelně nad teplým čajem a pomalu ho usrkával.Byl voňavej a skořicovej.Připomínalo mi to Vánoce, když jsem byl ještě malý.Oba jsme se ségrou hledali dárky a handrkovali se který z nás dostane lepší dárek....jenže ted‘ se všechno změnilo od základů.Na Vánoce nepojedu a ani jednu ze svých rodin, at‘ už tu adoptivní nebo tu pravou, nepovažuju za můj domov....raději budu trávit Vánoce s Janine a zbytkem lidí, kteří tady zůstanou.Jan totiž taky nejede domů, protože ji její pěstouni za celou tu dobu co je tady ani jednou nezavolali.Nikdy se nezmínila ani slovíčkem, že by jí to nějak trápilo.Obdivoval jsem jak dokázala izolovat některé věci ze svého života.
Seděla ted‘ vedle mně a dívala se z okna.Zdála se být duchem naprosto nepřítomna....ostatně jako hodně často.Ale něco se změnilo od doby, co jsem ji poznal.Zezačátku jsem ji hodněkrát nechápal a cítil jsem, že jí je jedno jestli ji někdo rozumí nebo ne, ale ted‘...často se stávalo, že mi vysvětlovala svoje představy a já měl někdy dokonce pocit, že i přemýšlíme stejně.Bylo to zvláštní a nedokážu to ani moc popsat.......Ted‘ jsem například věděl, že myslí na ten sníh venku a že jedna z věcí, která jí prošla myslí je koulovačka!!!
Janine’s POV
Venku tak krásně sněží a vzduch tak krásně voněl.Stejně jako Sonny....on voněl jako duha po dešti, čerstvě upečené muffiny, růžová srdce a teploučká ospalá št’ěňátka před krbem za chladného zimního večera.
To jak jsem se s ním cítila, takhle jsem se s nikým ještě necítila.Byl tak jiný než ostatní lidé.Rozuměl mi...on jediný z celého světa mi rozuměl.A to co cítím k němu jsem taky ještě necítila....moc tomu nerozumím...je to to o čem píšou věšechny romány a dívky si štěbetají na našem pokoji??Je to tak jiné a přece tak stejné....a tak strašně složité...a cítí on totéž jako já?Ráda se s ním směju a taky peru, ale někdy jsou chvíle kdy mě napadají i jiné věci...veci, které mě nikdy nenapadaly.Jsem tak strašně zmatená a vystrašená....mám strach, že jestli udělám něco, tak všechno mezi námi zmizí.....ale jak dokázat v sobě potlačit věci, které nevycházejí ze mě, ale z mojí podstaty a ne rozumu??
Moje myšlenky se splétají a procházejí jedna druhou.Vytvářejí chuchvalec a zase utíkají na všechny strany.
„Mickey Mousi??“ oslovila jsem ho....ano už jsem si zvykla mu dávat co týden novou přezdívku
„Ano Sněhurko?“ a on si taky zvykl
„Pojd’me zrekonstruovat bitvu u Watterloo...venku...ted‘...hned!!“ vykulila jsem na něj dychtivě oči a on mi to oplatil d’ábelským vyzubeným výrazem.
„Tvé přání je mi rozkazem!“ a už jsme utíkali pro šály a čepice.
Sotva jsem vyběhla před školu, tak mě trefila obrovská sněhová koule přímo do obličeje.Ááááá to si odskáče!!
„Ooooh sire Rodrigo!!!Mějte se na pozoru!!“ zadeklamovala jsem a obratně po něm střelila kupou sněhu.Měl na sobě bílou huňatou čepici a černé vlasy mu z pod ní trčerly na všechny strany.Neopouštěl ho stálý smích a tváře se mu od mrazu začaly červenat.Rána následovala ránu a každý jsme měli už postavené příkopy, ze kterých jsme útočili jeden na druhého.Vedla jsem si dobře a skoro jsem vyhrávala dokud najednou nezmizel.
Sonny’s POV
Hahahahaahaaaaaaaa!!!!Ted‘ ji mám!!Ta ještě uvidí házet mi sníh za krk!!To je proti pravidlům, ale když je porušuje ona, tak já taky!Sebral jsem sněhovou kouli a ani se nepohnul aby mě zpoza stromu neviděla a ani neslyšela.Chvíli se tam otáčela a vypadala zmateně.A pak jsem nasadil svoji zbraň útoku zezadu a vsechen sníh ji narval za krk!!Jak ta pištěla!!
Podařilo se mi ji povalit na záda a ona se snažila zbavit se sněhu za
krkem.Já jsem se strašně smál a ona se zmítala a nadávala mi do zrádců
a podlých šlechticů.
Ale pak jsem zvážněl a uvědomil si jak je krásná a jak je blízko.Ve vlasech měla sních a ten tvořil blízkavé diamanty kolem jejích spánků.Plet‘ měla bílou a tváře zarudlé.Oči se jí leskly v zimním slunci.Rty rudé jako jahody, roztažené do úsměvu a nosík jako rampouch.....musel jsem!Ted‘ nebo nikdy!
Naklonil jsem se k ní a byl jsem od ní pár centimetrů.Nehnula a ni se nesnažila utéct.Dívala se mi do očí a stále se usmívala...pak přivřela víčka a já spojil naše rty.Teplo z jejího těla se rozlilo do mojí celé duše.Bez váháni můj polibek opětovala a já se nikdy necítil št’astnější než v tento moment.
Komentáře
Přehled komentářů
K tomuhle dílu taky musím napsat koment, byl úžasnej, samozřejmě- jak jinak?! ty píšeš úžasně, nemůžu se dočkat až si tuhle povídku přečtu do konce a vrhnu se na ty ostatní :-)
Bude????
(L&S, 4. 11. 2007 18:07)A co pokráčko? Bude? I když se říká,že v nejlepším se má přestat,ale...to přece néééé
Brrr...
(Katka, 28. 10. 2007 16:38)Z toho všeho, co píšeš se mi to líbí nejvíc.. fak hodně nápaditý... úplně to vtáhne do děje, až mi je z toho zima :)
SUPER !(aplaus!)
(L&S, 27. 10. 2007 21:14)Tak a na pokráčko se zas nemůžu dočkat-jak to děláš??????
.......
(Lucka, 27. 10. 2007 13:44)jůůů..dobre ty,,skoda ze to v realnym zivote nikdy neni tak lehky..ze to nikdy nevyjde tak lehce a krásne
VAU
(Dee, 26. 10. 2007 18:57)
Je mi lúto že k niečomu takému nepopísateľnému píšem takéto blbosti, ale tak zase aby si sa nestažovala, že ti nikto nepíše komentáre...
Myslím, že toto si zaslúži triliardu krásnych slov.
Neuveriteľne sa teším, čo sa stane dalej, a budem poslušne čakať pokiaľ sa tu neobjaví další diel.
____________________SUCCESS____________________
...
(Nicola, 28. 6. 2009 15:29)