Janine’s POV
Vzbudilo mě tiché štěbetání něčích hlasů.To jsou malé víly v Zemi Nezemi.Dohadují se o tom jestli spím nebo ne a co jsem vlastně zač.Prý mám krásné vlasy a taky hezké oblečení.A taky znám toho Sonnyho...jakého Sonnyho??...no tamtoho legračního týpka od nás ze třídy přece!Jo toho!Ten je lgrační....začaly se hlasy hihňat...pomalu mi docházelo, že se nacházím na mém novém pokoji a ty hlasy bohužel nepatří vílám, ale někomu jinému...asi lidem
....rozlepila jsem opatrně oči.V pokoji svítily jen noční lampičky a bylo tam hezké příšeří.
„Eeeh!Ona se asi vzbudila!“ někdo vydal přidušený výkřik
„Jaj klid Elizo...no a co jako?“ hned odpověděla další osoba jejíž hlas jsem už znala.Byla to Alicia.Pomalu jsem vstala a rozhlídla se kolem.V pokoji nastalo ticho a upíralo se na mě pět párů očí.Ospale jsem se na ně usmála.Všechny se usmála nazpátek.Bylo to trošku divný a nepřirozený, ale což....na to jsem snad zvyklá víc než dost.
„Ahoj...ty jsi Janine?“ promluvila jedna téměř jakoby měla každou chvíli prasknout zvědavostí.
„Mhm..“ přikývla jsem ještě stále ospale.
„No tak Elizo ještě ji vyděsíš!“ okřikla ji další slečna s černými vlasy v culíčkách.
„Promiň, ale Eliza když je z něčeho nadšená, tak je přímo k nesnesení..“ řekla Alicia a ostatní se začaly chechotat.
„Heeej..:“ chtěla něco namítnout Eliza...menší okatá slečna s pronikavým hlasem.
„Jinak tohle je Lyn, Sarah a Hayley.“ představila mi ostatní Alicia a každá na mě zamávala a usmála se.Vypadaly celkem mile.Chvíli se mě vyptávaly na nějaké věci a tak, ale pak jsem si vzpomněla na knihovnu!!Teda hlavně protože se mě zeptaly co ráda dělám...a samozřejmě moje automatická odpověd bylo, že čtu.
„Do kolika maj ve školní knihovně???“ rychle jsem na ně vybafla a ony na mě trošku překvapeně zíraly.Alicia se koukla na hodinky a odpověděla.
„Do 9...ještě hodinu..proč?!“
„Aaaaa...zatím mějte se!!“ rychle jsem vyběhla z pokoje a letěla do knihovny.Zajímavý je, že tu cestu jsem si pamatovala skoro hned.Do pěti minut jsem byla před dveřmi knihovny a vydýchávala se.Zmáčkla jsem kliku a vešla dovnitř.Bylo tam příjemné příšeří vytvořené pouze lampičkami svítícími nad studijními stolečky.Nikoho jsem tu neviděla kromě studenta dohadujícího se s knihovnicí.Vytřeštila jsem oči když jsem v něm rozpoznala Sonnyho....to háro se nedá přehlídnout.
„A jakto, že tady ještě není??!Vždyt‘ už ji má půjčenou strašně dlouho!Já si budu stěžovat!Začínám si myslet, že ji nechcete půjčit schválně!“ rozhořčeně se dohadoval Sonny svým nakřáplým hlasem, který hodně často zacházel do vysokých tónů.Chvíli jsem tam stála a přemýšlela nad jeho hlasem.Dokonce jsem uvažovala nad tím jestli je lidský....nezní jako žádného člověka, co znám.Aaaaa!Sonny je určitě mimozemšt’an v přestrojení!!
„Přejete si slečno Lovegoodová??“ oslovila mě knihovnice a já div neodskočila metr nad zem jak jsem se lekla.Sonny se otočil a jeho obličej se mu rozzářil, ale hned sklopil pohled a snažil se nasadit vážný výraz.
„Eh no já...jsem si chtěla přijít půjčit knížku...“ vykoktala jsem
„A jakou knížku byste ráda?“ zeptala se nanejvýš otráveně.
„Noo..tuuu..oo...o mimozemšt’anech!!“ zvolala jsem nadšeně.Oba na mě chvíli zírali a pak se začal Sonny chechtat a knihovnice se na mě podívala pohoršeným pohledem.
„Takové knihy tu bohužel...vlastně bohudík nemáme!A ted‘ oba běžte, protože se knihovna zavírá.“ řekla a začala nás vystrkávat ze dveří.Zůstali jsme oba stát na té tmavé chodbě a Sonny se ještě pořád tiše chichotal.Zmocnil se mě zvláštní pocit strachu.Člověk nikdy neví co může od mimozemšt’anů čekat!Rozhodla jsem se, že se radši vrátím na pokoj.
„Hele jestli chceš můžu s tebou kousek cesty jít na pokoj...?“ nesměle se zeptal Sonny a mě poskočilo srdce.On mi snad čtě myšlenky!!?Jo to přece Oni uměj!
„Hm..“ bázlivě jsem přikývla a co nejrychleji jsem vyrazila.Jenže když už jsme byli už skoro u dívčí části, tak jsem to nevydržela a rozhodla se jednat.Jestli je jedním z Ních, tak se můsém začít bránit!V nečekaný moment jsem ho přimáčkla na zed‘ a přihmouřila oči a nasadila zlý výraz.
„Mluv!!Nebo to z tebe vymlátím!“ zasyčela jsem.Sonny lapal po dechu a vyděšeně na mě zíral.
„Co-co po mě chceš??“ koktal.
„No tak já vím, že jsi jedním z Nich!Přede mnou to nemusíš zapírat!“
Stále na mě zmateně koukal. „Ne-nevím o čem to mluvíš...“ celý se třásl.
„Já vím, že nejsi z téhle planety!!Myslíš si, že jsem úplně blbá??Vím, že jsi přiletěl z Vesmíru a snažíš se nás oklamat, že jsi jako my...ale já nejsem jako ostatní...já jsem tě prokoukla!!“ jenže udělal něco co jsem nečekala.Jeho vyděšený výraz se postupně začal měnit v úsměv a on se začal smát.Stále jsem ho držela za límec trička přimáčknutého na zed‘.
„Mimo...hahaha mimooo....aaahahahahahaa....mi-mi—mimimooo ahahaahahahahahaaaa“ dostal strašný záchvat smíchu a vysmekl se mi.Svíjel se v křečích na zemi.Nevím proč se smál, ale začínala jsem dostávat strach, že najednou vstane a zabijie mě.
„Če-čemu se s-směješ??“ vykoktala jsem.
„Ty-ty..hahaha...sis..ahahaha...myslelaaaaahahahaa že jsem mi-mimo-z-zemšt’aaahahaaan“ nepřestával se smát a nemohl ani mluvit a po tvářích mu tekly slzy.
„Jo!Jak jinak vysvětlíš to, že jsi mi četl myšlenky...a to..jak...jak mluvíš a chodíš a vypadáš....nikoho jako ty jsem ještě jakživ neviděla!“ rozhořčeně jsem naříkala.On se už přestával smát, ale trval mu notnou chvíli než se postavil na nohy.
„Já nevím...huh..pokud je mi známo od dob co si pamatuju jsem člověk..“ zase dostal menší výbuch smíchu. „...i když nedávno jsem se dozvěděl něco o sobě, ale stále to nesouvisí s tím, že bych nebyl člověkem...“ nevěřícndě kroutil hlavou a vlasy mu lítaly na všechny strany.
„Co-co..ses dozvděděl?“ nejistě jsem špitla.
„No...ale to je jedno..to tě nezajímá..“ zvážněl a díval se jinam než mým směrem.
„Zajímá..“ špitla jsem ještě víc tiše.
„Ehm....no že lidi se kterejma jsem celý život žil, tak nejsou moji rodiče a moje sestra není se mnou nijak příbuzná.....“
„Aha...no..“ chvíli jsme mlčeli „ já třeba svoje rodiče nikdy nepoznala a ani žádné jiné jsem neměla...“ řekla jsem tiše a koukala se do země.Opět ticho.Díval se na mě.Taky jsem se koukla a naše pohledy se střetly.
„Ty jsi sirotek?“ zeptal se opatrně a já přikývla.Další chvíle ticha a pak udělal něco co jsem nečekala.Objal mě a pevně k sobě přitiskl.Když jsem se dostala z toho škoku, tak jsem ho taky objala a tak jsme tam stáli...a objímali se a najednou jsem se s ním cítila tak spřízněná.
„Promiň, že jsem tě obvinila z toho, že jsi mimozemšt’an..“ špitla jsem
„To je dobrý...“ řekl někde blízko mého ucha a mnou projela zimnice.Začala jsem se probírat jeho vlasy...byly tak jemné a dlouhé.Líbilo se mi jak se kroutí do prstnýnků.
„Sonny?“
„Mhm..?“
„Můžu už jít..?“
„Jo jasně..“
„Ale to mě musíš nejdřív pustit...“
„Jo?!..aha..sorry..“
„Díky...dobrou.“
„Dobrou..“
Vzbudilo mě tiché štěbetání něčích hlasů.To jsou malé víly v Zemi Nezemi.Dohadují se o tom jestli spím nebo ne a co jsem vlastně zač.Prý mám krásné vlasy a taky hezké oblečení.A taky znám toho Sonnyho...jakého Sonnyho??...no tamtoho legračního týpka od nás ze třídy přece!Jo toho!Ten je lgrační....začaly se hlasy hihňat...pomalu mi docházelo, že se nacházím na mém novém pokoji a ty hlasy bohužel nepatří vílám, ale někomu jinému...asi lidem
....rozlepila jsem opatrně oči.V pokoji svítily jen noční lampičky a bylo tam hezké příšeří.
„Eeeh!Ona se asi vzbudila!“ někdo vydal přidušený výkřik
„Jaj klid Elizo...no a co jako?“ hned odpověděla další osoba jejíž hlas jsem už znala.Byla to Alicia.Pomalu jsem vstala a rozhlídla se kolem.V pokoji nastalo ticho a upíralo se na mě pět párů očí.Ospale jsem se na ně usmála.Všechny se usmála nazpátek.Bylo to trošku divný a nepřirozený, ale což....na to jsem snad zvyklá víc než dost.
„Ahoj...ty jsi Janine?“ promluvila jedna téměř jakoby měla každou chvíli prasknout zvědavostí.
„Mhm..“ přikývla jsem ještě stále ospale.
„No tak Elizo ještě ji vyděsíš!“ okřikla ji další slečna s černými vlasy v culíčkách.
„Promiň, ale Eliza když je z něčeho nadšená, tak je přímo k nesnesení..“ řekla Alicia a ostatní se začaly chechotat.
„Heeej..:“ chtěla něco namítnout Eliza...menší okatá slečna s pronikavým hlasem.
„Jinak tohle je Lyn, Sarah a Hayley.“ představila mi ostatní Alicia a každá na mě zamávala a usmála se.Vypadaly celkem mile.Chvíli se mě vyptávaly na nějaké věci a tak, ale pak jsem si vzpomněla na knihovnu!!Teda hlavně protože se mě zeptaly co ráda dělám...a samozřejmě moje automatická odpověd bylo, že čtu.
„Do kolika maj ve školní knihovně???“ rychle jsem na ně vybafla a ony na mě trošku překvapeně zíraly.Alicia se koukla na hodinky a odpověděla.
„Do 9...ještě hodinu..proč?!“
„Aaaaa...zatím mějte se!!“ rychle jsem vyběhla z pokoje a letěla do knihovny.Zajímavý je, že tu cestu jsem si pamatovala skoro hned.Do pěti minut jsem byla před dveřmi knihovny a vydýchávala se.Zmáčkla jsem kliku a vešla dovnitř.Bylo tam příjemné příšeří vytvořené pouze lampičkami svítícími nad studijními stolečky.Nikoho jsem tu neviděla kromě studenta dohadujícího se s knihovnicí.Vytřeštila jsem oči když jsem v něm rozpoznala Sonnyho....to háro se nedá přehlídnout.
„A jakto, že tady ještě není??!Vždyt‘ už ji má půjčenou strašně dlouho!Já si budu stěžovat!Začínám si myslet, že ji nechcete půjčit schválně!“ rozhořčeně se dohadoval Sonny svým nakřáplým hlasem, který hodně často zacházel do vysokých tónů.Chvíli jsem tam stála a přemýšlela nad jeho hlasem.Dokonce jsem uvažovala nad tím jestli je lidský....nezní jako žádného člověka, co znám.Aaaaa!Sonny je určitě mimozemšt’an v přestrojení!!
„Přejete si slečno Lovegoodová??“ oslovila mě knihovnice a já div neodskočila metr nad zem jak jsem se lekla.Sonny se otočil a jeho obličej se mu rozzářil, ale hned sklopil pohled a snažil se nasadit vážný výraz.
„Eh no já...jsem si chtěla přijít půjčit knížku...“ vykoktala jsem
„A jakou knížku byste ráda?“ zeptala se nanejvýš otráveně.
„Noo..tuuu..oo...o mimozemšt’anech!!“ zvolala jsem nadšeně.Oba na mě chvíli zírali a pak se začal Sonny chechtat a knihovnice se na mě podívala pohoršeným pohledem.
„Takové knihy tu bohužel...vlastně bohudík nemáme!A ted‘ oba běžte, protože se knihovna zavírá.“ řekla a začala nás vystrkávat ze dveří.Zůstali jsme oba stát na té tmavé chodbě a Sonny se ještě pořád tiše chichotal.Zmocnil se mě zvláštní pocit strachu.Člověk nikdy neví co může od mimozemšt’anů čekat!Rozhodla jsem se, že se radši vrátím na pokoj.
„Hele jestli chceš můžu s tebou kousek cesty jít na pokoj...?“ nesměle se zeptal Sonny a mě poskočilo srdce.On mi snad čtě myšlenky!!?Jo to přece Oni uměj!
„Hm..“ bázlivě jsem přikývla a co nejrychleji jsem vyrazila.Jenže když už jsme byli už skoro u dívčí části, tak jsem to nevydržela a rozhodla se jednat.Jestli je jedním z Ních, tak se můsém začít bránit!V nečekaný moment jsem ho přimáčkla na zed‘ a přihmouřila oči a nasadila zlý výraz.
„Mluv!!Nebo to z tebe vymlátím!“ zasyčela jsem.Sonny lapal po dechu a vyděšeně na mě zíral.
„Co-co po mě chceš??“ koktal.
„No tak já vím, že jsi jedním z Nich!Přede mnou to nemusíš zapírat!“
Stále na mě zmateně koukal. „Ne-nevím o čem to mluvíš...“ celý se třásl.
„Já vím, že nejsi z téhle planety!!Myslíš si, že jsem úplně blbá??Vím, že jsi přiletěl z Vesmíru a snažíš se nás oklamat, že jsi jako my...ale já nejsem jako ostatní...já jsem tě prokoukla!!“ jenže udělal něco co jsem nečekala.Jeho vyděšený výraz se postupně začal měnit v úsměv a on se začal smát.Stále jsem ho držela za límec trička přimáčknutého na zed‘.
„Mimo...hahaha mimooo....aaahahahahahaa....mi-mi—mimimooo ahahaahahahahahaaaa“ dostal strašný záchvat smíchu a vysmekl se mi.Svíjel se v křečích na zemi.Nevím proč se smál, ale začínala jsem dostávat strach, že najednou vstane a zabijie mě.
„Če-čemu se s-směješ??“ vykoktala jsem.
„Ty-ty..hahaha...sis..ahahaha...myslelaaaaahahahaa že jsem mi-mimo-z-zemšt’aaahahaaan“ nepřestával se smát a nemohl ani mluvit a po tvářích mu tekly slzy.
„Jo!Jak jinak vysvětlíš to, že jsi mi četl myšlenky...a to..jak...jak mluvíš a chodíš a vypadáš....nikoho jako ty jsem ještě jakživ neviděla!“ rozhořčeně jsem naříkala.On se už přestával smát, ale trval mu notnou chvíli než se postavil na nohy.
„Já nevím...huh..pokud je mi známo od dob co si pamatuju jsem člověk..“ zase dostal menší výbuch smíchu. „...i když nedávno jsem se dozvěděl něco o sobě, ale stále to nesouvisí s tím, že bych nebyl člověkem...“ nevěřícndě kroutil hlavou a vlasy mu lítaly na všechny strany.
„Co-co..ses dozvděděl?“ nejistě jsem špitla.
„No...ale to je jedno..to tě nezajímá..“ zvážněl a díval se jinam než mým směrem.
„Zajímá..“ špitla jsem ještě víc tiše.
„Ehm....no že lidi se kterejma jsem celý život žil, tak nejsou moji rodiče a moje sestra není se mnou nijak příbuzná.....“
„Aha...no..“ chvíli jsme mlčeli „ já třeba svoje rodiče nikdy nepoznala a ani žádné jiné jsem neměla...“ řekla jsem tiše a koukala se do země.Opět ticho.Díval se na mě.Taky jsem se koukla a naše pohledy se střetly.
„Ty jsi sirotek?“ zeptal se opatrně a já přikývla.Další chvíle ticha a pak udělal něco co jsem nečekala.Objal mě a pevně k sobě přitiskl.Když jsem se dostala z toho škoku, tak jsem ho taky objala a tak jsme tam stáli...a objímali se a najednou jsem se s ním cítila tak spřízněná.
„Promiň, že jsem tě obvinila z toho, že jsi mimozemšt’an..“ špitla jsem
„To je dobrý...“ řekl někde blízko mého ucha a mnou projela zimnice.Začala jsem se probírat jeho vlasy...byly tak jemné a dlouhé.Líbilo se mi jak se kroutí do prstnýnků.
„Sonny?“
„Mhm..?“
„Můžu už jít..?“
„Jo jasně..“
„Ale to mě musíš nejdřív pustit...“
„Jo?!..aha..sorry..“
„Díky...dobrou.“
„Dobrou..“
Komentáře
Přehled komentářů
ten rozpačitý konec *superkawaii*
WAU!!!
(L&S, 23. 10. 2007 21:24)Hej,tak tole je vážně dobrý,Nic podobného jsem nikde nečetla,je to takové...milé-to je to slovo
:)...................
(Dee, 23. 10. 2007 8:41)
Tak toto sa mi ...neviem je to kraasne.
Stale len frrrdy, waycesty...
....
(Judith, 22. 10. 2007 21:08)vááááá mimozemšťan XD tak to se vážně povedlo XD pěknýýýýý
Awww
(HdE, 15. 4. 2011 10:14)