Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sonny

 

Slyšel jsem ten hlas v mojí hlavě a nikde jsem nemohl najít aspoň kousek světla.Ta temnota mě paralyzovala a já se nemohl pohnout žádným směrem.Chtělo se mi plakat a křičet, ale věděl jsem, že by to nepomohlo.

„Nenajdeš...nenajdeš...lásko má jediná...nenajdeš mě....ahahaahaaa“ zvonivý smích, který mi stále znovu a znovu zněl v uších.Drželo mě to svázaného a nechtělo pustit.Vysmívalo se to mé slabosti a já byl tak strašně naštvaný!

„Janiiiineeeee!!“ podařilo se mi zakřičet a zvuk mého hlasu mě probudil.Oteveřel jsem oči a v místnosti bylo šero.Byl jsem sám...

 

Janine

 

Probudilo mě nepříjemné brnění vedle mojí hlavy a melodie na piano.Zamžourala jsem do tmy na display telefonu, který jsem právě tak strašně začala nenávidět.

Paní Howardová

„Ano paní Howardová?Děje se něco?“ zachraptěla jsem do sluchátka.

„Promiň holčičko, že tě budím takhle časně, ale já nevěděla komu mám zavolat.“ štkala na druhém konci stará paní a to mne okamžitě probudilo.

„Uklidněte se prosím.Co se děje?!Mám za vámi přijet?“ snažila jsem se co nejjemněji vyhrabat z peřin, abych nevzbudila Sonnyho, který byl zahrabaný někde v nich.

„Já...ach je mi tak trapně!“ rozčilovala se stále na druhém konci a vzlykala.

„To nic paní Howardová!“ snažila jsem se jí uklidnit a hledala jsem na zemi kalhoty a miknu. „Už jsem na cestě..to zas bude dobré..jen ještě chvilku vydržte!“ obouvala jsem si už boty a položila telefon.Než jsem odešla z pokoje, tak jsem ještě vyhrabala Sonnyho hlavu zpod polštáře a políbila jeho nahé rameno.Spal jako miminko...

Venku bylo ještě chladno z ubývající noci, když jsem šla na druhou stranu městečka ulicemi k domu paní Howardové.Někde dál nad obzorem se rozednívalo a tmavé mraky noci ustupovaly novému dni.Ráda jsem chodila s obličejem obráceným přímo k obloze, aniž bych se dívala na cestu.Ale dnes ne.Měla jsem o chuděru starou paní starost, protože nejspíš opět dostala nějaký ze svých záchvatů nespavosti, při kterých se dívala na fotky svého zesnulého manžela, o kterém tolikrát vyprávěla.Vždycky škádlila Sonnyho, že jí ho připomíná a on se vzpíral, že přece nevypadá tak staře.

Ale taky se jí mohlo stát něco mnohem horšího, třeba že se Vasil, její kocour, nevrátil domů a to jsem ji naprosto chápala.Kdyby se ztratila jediná z našich koček, tak bych to nepřežila!

Chudák paní Howardová...

Dorazila jsem před její domek a malou dřevěnou brankou vešla na zahradu.Všude bylo ticho a ptáci se ještě neprobudili.Foukal trochu silnější vítr a já byla zachumlaná v kapuce mojí bílo-modré mikiny.Vyšla jsem úzkou cestičku dlážděnou malými kameny a vystoupala na verandu po třech malých schůdcích.Zaklepala jsem na dveře.Chvíli se nic neozývalo, ale pak jsem slyšela známý šouravý zvuk chůze staré paní.Dveře se pootevřely a z nich na mě vykoukl vystrašený obličej knihovnice.

„Dívenko moje!Pojd‘ rychle dál!“ pustila mě dovnitř a rychle za mnou zavřela dveře.Začala jsem se rozhlížet okolo jestli někde uvidím kocoura nebo rozházené fotky.Jenže všechno vypadalo tak jako obvykle.Starý kostkovaný ušák a v něm košík s pletením a vyhaslý krb.Všude v domě bylo šero a nesvítila ani jedna lampa.Otočila jsem se na paní Howardovou, abych se zeptala co se děje, ale u dveří nikdo nestál.

„Paní Howardová?“

 

 

Sonny

 

Zabouchly se vchodové dveře a jako by mi ten zvuk shodil balvan ze srdce.Nechtěl jsem se pohnout z místa a čekal jsem v kuchyni u stolu až Janine příjde.Věděl jsem, že to je ona a že vejde do kuchyně.

Objevila se ve dveřích a řekla jen „Ahoj“ a sedla si na druhou stranu stolu.

Něco je jinak.

„Mašličko, kdes byla?“ snažil jsem se vypadat klidně a v pohodě, i když jsem uvnitř cítil jak se mi svírá srdce.

„Byla jsem venku.“ odpověděla lehkým hlasem a rozlížela se nepřítomně po kuchyni.Seděla klidně a skoro se nehýbala, jen jezdila očima po předmětech kolem ní.

Janine nikdy nesedí klidně.

Janine si bud hraje s vlasy, nebo s předměty kolem sebe nebo se svým oblečením....nebo prsty...se mnou..s čímkoliv!

Něco je špatně.

„Stalo se něco, že jsi byla venku tak brzo ráno?“ zeptal jsem se polohlasem a z neznámého důvodu mi přejel mráz po zádech.

„Paní Howardová potřebovala pomoct s úklidem.“ usmála se a podívala se mi do očí.

Zůstal jsem na své židli jako přimražený.

Tohle nebyl Janine obličej.

Vypadal jako její, ale já věděl, že není.A věděl jsem to naprosto jistě.

 

Ted‘ už jsem byl jen št’astný  za každou další vteřinu, kterou ještě stále žiju.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

no tak joo

(HdE, 2. 5. 2011 11:45)

Čuchám čuchám počínající japa. ha a Alice ve Wonderlandu *hahá...měla by se v tom přestat šťourat* Pokrážko asi nebude že...

....

(Nicola, 29. 6. 2009 17:32)

A kdy bude pokračování?

wooooo

(terka, 5. 4. 2009 0:16)

ach joooo,co se jim to zase stalo :(
ale u toho "ale u dveří nikdo nestál" mi přejel mráz po zádech taky...
jen dotáhni k dokonalosti ty oslovení, a budu naprosto spokojená;)
další díl ti doufám nebude takhle trvat;) :-P