Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sonny

„Neplač..prosím už neplakej šmoulinko moje...“ šeptal jsem sedíc naproti Janine, která jen nepřítomně zírala před sebe a kývala sebou.Věděl jsem, že je zbytečné jí cokoliv říkat, protože mě neuslyší.Byl jsem stejně bezmocný jako ona a stejně jako jí, tak i mně bezútěšně stékaly slzy po tvářích.Nechtěl jsem se jí pokoušet dotknout, protože mě to ještě víc ničilo.Někdy jsem strávil i hodiny pozorováním její samoty.
Moje věznitelka ovšem nenechávala vše jen při tomhle.S oblibou mě z ničeho nic přenášela na tmavá místa, bez prostoru a času.Tam mě mučila nejrůznějšími přeludy.Myslela si, že když na sebe vezme podobu Janine, tak jí budu milovat.Ale moje srdce ani jednou nezaváhalo a jeho tlukot nedokázalo zrychlit nic jiného než pohled do očí moji utrápené milované.Po nějaké době jsem, ale už začínal pochybovat i o její pravosti a začal se uzavírat sám do sebe a do tmavých zákoutí tohoto meziprostoru.Nechtěl jsem jí nechat nade mnou vyhrát.Nevěděl jsem jestli tady umřu nebo mě tu nechá navěky.Bylo mi to už jedno.Tušil jsem, že pro ni musí být vysilující mě tu držet a proto se mi zjevovala jen občas.Kéž bych jen přišel na to jak jí úplně oslabit a dostat se odsud.

Janine

Všechny moje naděje se po měsíci rozplynuly a nezbylo mi už vůbec nic.Sonnyho rodiče a sestra byli zničení a policie byla úplně bezradná.Myslím, že jsem pomalu začínala přicházet o všechnyn zbytky rozumu.Nechápala jsem proč se tohle muselo stát zrovna nám?Byla jsem si jistá, že by mně Sonny sám takhle nikdy neopustil....na to jsem ho znala až příliš dobře.Byla jsem už pomalu smířená s tím, že už ho nikdy neuvidím.Ale něco mi přeci jen říkalo, že ještě není mrtvý.

**********

Janine

Seděla jsem u velkého okna, ze kterého byla vidět zahrada domu.Slunce už zapadlo před pár minutami a venku bylo ještě trocha světla na obloze.Zapdálila jsem svíčku a chvíli pozorovala její klidný plamen.Dnes bylo Sonnymu 19 let.
„Všechno nejlepši můj myšáčku...“ zašeptala jsem a cítila jak se mi oči opět zalévají slzami.Zadívala jsem se zpět do zahrady, ze které už zbyly jen černé obrysy.Vítr si pohrával s temi tvary a chvílemi to připomínalo tanec.

Sonny běžel naproti mně a chtěl mě dostihnout.Nemohla jsem se k němu dostat.Bězela jsem ze všech sil a cítila jak mne opouští schopnost pohybu.Jen jsem se plazila a Sonny mě stále volal.
„Janine!Já jsem tady!Janine!!Prosím nenechávej mě tu!“ prosil a byl stále tak daleko.Pak jsem uslyšela něčí zvonivý smích.Jeho majitelka se vzápětí postavila přede mě.Krev mi ztuhla v žilách, když jsem se jí podívfala do očí.Byly rudé jako žhnoucí uhlíky, jako růže nebo čerstvě prolitá krev.Černé vlasy kolem ní vlály jako závoj.Přestala se smát.
„Chtěla bys okusit jaké je to zemřít?“ zeptala se mě tichým chladným hlasem, který mě prořízl jako nůž.V tom jsem uslyšela Sonnyho křičet.
„Janine nedívej se jí do oči!“ okamžitě jsem sevřela víčka jak nejpevněji jsem uměla.

Okenice bouchla vší silou a cítila jsem jak mě smáčí déšt‘.Pořád jsem měla pevně zavřené oči a bála se je otevřít.Okno stále bouchlao v pravidelném rytmu a já pochopila, že jsem doma.Vytřeštila jsem oči do tmy pokoje.
„Sonny!“ vydechla jsem a hned se rozběhla ke dveřím.Srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi.
Otevřela jsem rázem vchodové dveře a nevěřícně zírala před sebe.Stál tam promočený na kost a z oblečení mu zbyly jen cáry.Hlavu měl skloněnou a vlasy, které měl až k pasu, mu padaly do obličeje.Celý se třásl a byl strašně vyhublý.
„Sonny?“ zašeptala jsem nevěřícně a cítila jsem jak se třesu pod návalem štěstí a pláče.Pomalu zvedl hlavu a podíval se na mě.Jeho oči byly plné strachu a nedůvěry.Pocit štěstí vystřídaly obavy, že mě nepoznává.Začal se mračit a vypadalo to, jako by si urputně snažil na něco vzpomenout.Jeho rty se pohly ve snaze něco říct, ale zdálo se, že ho zradil hlas.Rozplakal se jako malé dítě.Vrhla jsem se k němu a sevřela ho v náručí.Chvíli mu trvalo než si uvědomil co se dějě, ale pak se mě chytil jako klíště.
„Janine?“ slyšela jsem ho jak zašeptal.Nemohla jsem se ubránit štastnému úsměvu.Vtáhla jsem ho dovnitř.
Byl tak strašně zesláblý, že jsem ho musela dotáhnout ke gauči.Bála jsem se od něj pohnout jen na centimetr.Lehli jsme si v obětí naproti sobě a propletli nohy, tak jak jsme to dělávali vždycky.Ještě pořád se třásl, ale držel se mě tak pevně jako nikdy.
„Ty jsi tady..doopravdy...jsi to ty?“ šeptal téměř neslyšně a znělo to jako by nepoužíval hlas už strašně dlouhou dobu.Pohladila jsem ho po tváři a špičky našich nosů se dotkly.
„Jsem to já ty můj ušáčku a nikam nejdu...“ usmál se a tiše zopakoval přezdívku jako jsem ho právě nazvala.Naše rty se setkaly a ze mě jako by spadly všechny starosti a obavy.Ne...už ho nikdy nesmím nechat odejít.V tenhle moment mě nezajímalo nic jiného, než to že ho držím v náručí a jsme zase spolu.Zbytek světa nebyl důležitý.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bezva

(bezva, 30. 7. 2008 17:11)

jako supa ale me pripada ze tam neco chybi...