Sonny
Od toho dne kdy jsem požádal Janine o ruku uběhl už týden.Tehdy jsem měl také to vidění uprostřed bílého dne.Jo jasně...člověk si řekne, že se mu jen něco zdálo a nechá to být.Jenže já na to stále nemohl zapomenout.Ty krvavé oči mě pronásledovaly ve spánku každou noc.
Seděl jsem na kuchyňské lince, díval se jak venku prší a vychází slunce.Zachvíli musím jít do práce.Kapky deště bubnovaly o parapet otevřeného okna a chladný vánek si lehce pohrával s mými vlasy kolem ucha.
Měl jsem strach...nevěděl jsem co to znamená ty přeludy a taky jak se mě to týká.
Najednou se zvedl zvenku vítr a déšt‘ mi začal šlehat do obličeje.Seskočil jsem z linky a snažil se okno zavřít.V tom jsem za sebou uslyšel tichý povzdech a okamžitě jsem se otočil.Stála tam ona.Ta dívka, kterou jsem viděl ve svém snu a na ulici.Její rudé oči se do mne propalovaly a já se nedokázal pohnout.Je to přelud?Je skutečná?
„Sonny...“ promluvila tichým hlasem, který do mé duše rozlil led.
„Konečně jsme se mohli setkat...“ pokračovala.Odhodlal jsem se promluvit a hlas mě zrazoval.
„K-kdo jsi?“ vykoktal jsem a narazil zády o kuchyňskou linku, což mně utvrdilo o tom, že jsem vzhůru.
„Jmenuji se Enma Ai...“ její hlas byl opravdu něco jako šepot zlomeného srdce.
„Co-co ode mně chceš?“ koktal jsem dál a celý jsem se chvěl.Déšt‘ z okna mi smáčel záda.
„Chci lásku...a ty ji máš tolik...chci jen tvou lásku...tvé srdce.“ Pořád stála ve stínu a vycházející slunce přidávalo jejím očím na krvavém odstínu.Byla drobná a bledá jako sníh.Její černé vlasy sahaly snad až po pás.Projel mnou opět mráz, ale ne protože mi byla zima.
„Moje srdce patří jenom Janine...nevím proč bych ho měl dávat tobě.“ vzchopil jsem se a chtěl se bránit.Jenže to byla asi chyba, protože v jejích očích jsem zahlédl čirý hněv a její rty se pevně sevřely.
„Však to se ještě uvidí...“ procedila mezi zuby a rozplynula se jako mžitek ve stínu.Stále jsem zíral na to místo, celý jsem se rozklepal a pak zhroutil na podlahu kuchyně.Plakal jsem.Měl jsem strašný strach.Nechtěl jsem veřit tomu, co se právě stalo....A stalo se to vůbec?
Janine
Když jsem se pobudila, tak Sonny vedle mně nebyl.Trochu mě to vylekalo a tak jsem sešla dolů, ale tam taky nebyl.Vzala jsem telefon a zavoalal mu, jenže jeho mobil začal zvonit z nočního stolku v ložnici.Ted‘ už jsem se opravdu začala bát.Co nejrychleji jsem se oblékla a vyrazila dřív, abych za ním šla do práce.
Když jsem tam dorazila, tak už tam byl jeho kolega Sean.
„Kde je Sonny?!“ vyštěkla jsem na něj a cítila jsem, že mám slzy na krajíčku.
„Ahoj Jan!On není s tebou?!Jsem myslel, že jo a proto jsem mu radši nevolal..minule byl dost naštvanej, když...“ přestal breptat, když viděl, že se mi spustily slzy.
„Telefon má doma a já vůbec netuším kde je...“ vzlykala jsem „...já...já musím jít!...kdyby přišel, tak at‘ se mi ozve..“ vylítla jsem na ulici a běžela do knihovny.Cestou jsem si nevědomky pohrávala s prstánkem na mé ruce, který mi před pár dny daroval.Sice jsme si ani jeden nepotrpěli na klišé, co se týče zasnoubení, ale tenhle byl fialový se světle modrým kamínkem.....Sakra!Proč dokážu ted‘ myslet na takové prkotiny?!
Utřela jsem slzy a vešla do knihovny, kde už mě vyhlížela paní Howardová s ustaraným výrazem ve tvráři.
„Copak se děje drahoušku?!Stalo se něco??“ přispěchala ke mně, aby mě objala.Nevydržela jsem to a opět se rozvzlykala.
„Sonny nebyl ráno doma a ani ted‘ v práci...nevím kde je a co mám dělat...a nechci myslet na to nejhorší a třeba se mu nic nestalo.....a..aa..aa..“ začala jsem opět plakat.
„Ššš ..šš..dítě...no tak...určitě se mu nic nestalo a všechno se brzo vysvětlí...běž domů, kdyby se náhodou vrátil.Dneska to bez tebe tady určitě zvládnu.Utíkej!At‘ tě tu už nevidim!“ pousmála se na mě.Přikývla jsem a rychle spěchala domů.
Uvnitř mně se všechno trhalo a připadala jsem si opět sama a opuštěnější než kdy předtím.Byla jsem v koncích.Měla bych zavolat policii?Nebo ještě počkat?
Zavřela jsem za sebou dveře našeho domu, který byl najednou pustý...stejně jako jsem si připadala ted‘ já.Přiběhla ke mně jedna z koček a začala se otírat o moje nohy.Přitiskla jsem i do náruče a pomalu šla do kuchyně.Bylo tu otevřené okno.Přešla jsem do obýváku a lehla si s kočkou na gauč.Zachvíli jsem tam i usnula, protože jsem byla zničená pláčem a strachem.
Sonny
Viděl jsem ji jak přišla domů a zabouchla za sebou dveře.Oči celé rudé od pláče.Sevřela kočku do náruče a nachvíli zabořila obličej do její srsti.
„Janine?Kachničko?Proč pláčeš a kdes byla?!Co se stalo?!“ ale ona jako by mě neslyšela.Šel jsem za ní a viděl jak je smutná.
Co se to ksakru děje?!Proč mi neodpovídá?!To je nějaká hra?Nebo jsem něco udělal?!
Šla do obýváku a lehla si na gauč.Tiše plakala do polštáře a šeptala moje jméno a všechny oslovení, která mi kdy vymyslela.Pak usnula.
Sedl jsem si k ní a stále nechápajíc jsem ji pozoroval jak se ve spánku mračí.Chtěl jsem ji pohladit po vlasech.Jenže když jsem se jí dotkl, tak jsem nic necítil.Jako by byla vzduch...nebo prostě mě klamal můj hmat.Vyděsilo mě to...a pak mi to došlo...nevěděl jsem jak a ani proč...ale ona mě prostě nevidí a ani neslyší.A nebyl jsem si jistý jestli kdybych cokoliv v domě změnil, tak by ona viděla.Byl jsem v pasti.Chycen ve vězení beze stěn.
Domem se ozval tichý zvonivý smích.Kočka zaprskala a rychle zmizela.
Od toho dne kdy jsem požádal Janine o ruku uběhl už týden.Tehdy jsem měl také to vidění uprostřed bílého dne.Jo jasně...člověk si řekne, že se mu jen něco zdálo a nechá to být.Jenže já na to stále nemohl zapomenout.Ty krvavé oči mě pronásledovaly ve spánku každou noc.
Seděl jsem na kuchyňské lince, díval se jak venku prší a vychází slunce.Zachvíli musím jít do práce.Kapky deště bubnovaly o parapet otevřeného okna a chladný vánek si lehce pohrával s mými vlasy kolem ucha.
Měl jsem strach...nevěděl jsem co to znamená ty přeludy a taky jak se mě to týká.
Najednou se zvedl zvenku vítr a déšt‘ mi začal šlehat do obličeje.Seskočil jsem z linky a snažil se okno zavřít.V tom jsem za sebou uslyšel tichý povzdech a okamžitě jsem se otočil.Stála tam ona.Ta dívka, kterou jsem viděl ve svém snu a na ulici.Její rudé oči se do mne propalovaly a já se nedokázal pohnout.Je to přelud?Je skutečná?
„Sonny...“ promluvila tichým hlasem, který do mé duše rozlil led.
„Konečně jsme se mohli setkat...“ pokračovala.Odhodlal jsem se promluvit a hlas mě zrazoval.
„K-kdo jsi?“ vykoktal jsem a narazil zády o kuchyňskou linku, což mně utvrdilo o tom, že jsem vzhůru.
„Jmenuji se Enma Ai...“ její hlas byl opravdu něco jako šepot zlomeného srdce.
„Co-co ode mně chceš?“ koktal jsem dál a celý jsem se chvěl.Déšt‘ z okna mi smáčel záda.
„Chci lásku...a ty ji máš tolik...chci jen tvou lásku...tvé srdce.“ Pořád stála ve stínu a vycházející slunce přidávalo jejím očím na krvavém odstínu.Byla drobná a bledá jako sníh.Její černé vlasy sahaly snad až po pás.Projel mnou opět mráz, ale ne protože mi byla zima.
„Moje srdce patří jenom Janine...nevím proč bych ho měl dávat tobě.“ vzchopil jsem se a chtěl se bránit.Jenže to byla asi chyba, protože v jejích očích jsem zahlédl čirý hněv a její rty se pevně sevřely.
„Však to se ještě uvidí...“ procedila mezi zuby a rozplynula se jako mžitek ve stínu.Stále jsem zíral na to místo, celý jsem se rozklepal a pak zhroutil na podlahu kuchyně.Plakal jsem.Měl jsem strašný strach.Nechtěl jsem veřit tomu, co se právě stalo....A stalo se to vůbec?
Janine
Když jsem se pobudila, tak Sonny vedle mně nebyl.Trochu mě to vylekalo a tak jsem sešla dolů, ale tam taky nebyl.Vzala jsem telefon a zavoalal mu, jenže jeho mobil začal zvonit z nočního stolku v ložnici.Ted‘ už jsem se opravdu začala bát.Co nejrychleji jsem se oblékla a vyrazila dřív, abych za ním šla do práce.
Když jsem tam dorazila, tak už tam byl jeho kolega Sean.
„Kde je Sonny?!“ vyštěkla jsem na něj a cítila jsem, že mám slzy na krajíčku.
„Ahoj Jan!On není s tebou?!Jsem myslel, že jo a proto jsem mu radši nevolal..minule byl dost naštvanej, když...“ přestal breptat, když viděl, že se mi spustily slzy.
„Telefon má doma a já vůbec netuším kde je...“ vzlykala jsem „...já...já musím jít!...kdyby přišel, tak at‘ se mi ozve..“ vylítla jsem na ulici a běžela do knihovny.Cestou jsem si nevědomky pohrávala s prstánkem na mé ruce, který mi před pár dny daroval.Sice jsme si ani jeden nepotrpěli na klišé, co se týče zasnoubení, ale tenhle byl fialový se světle modrým kamínkem.....Sakra!Proč dokážu ted‘ myslet na takové prkotiny?!
Utřela jsem slzy a vešla do knihovny, kde už mě vyhlížela paní Howardová s ustaraným výrazem ve tvráři.
„Copak se děje drahoušku?!Stalo se něco??“ přispěchala ke mně, aby mě objala.Nevydržela jsem to a opět se rozvzlykala.
„Sonny nebyl ráno doma a ani ted‘ v práci...nevím kde je a co mám dělat...a nechci myslet na to nejhorší a třeba se mu nic nestalo.....a..aa..aa..“ začala jsem opět plakat.
„Ššš ..šš..dítě...no tak...určitě se mu nic nestalo a všechno se brzo vysvětlí...běž domů, kdyby se náhodou vrátil.Dneska to bez tebe tady určitě zvládnu.Utíkej!At‘ tě tu už nevidim!“ pousmála se na mě.Přikývla jsem a rychle spěchala domů.
Uvnitř mně se všechno trhalo a připadala jsem si opět sama a opuštěnější než kdy předtím.Byla jsem v koncích.Měla bych zavolat policii?Nebo ještě počkat?
Zavřela jsem za sebou dveře našeho domu, který byl najednou pustý...stejně jako jsem si připadala ted‘ já.Přiběhla ke mně jedna z koček a začala se otírat o moje nohy.Přitiskla jsem i do náruče a pomalu šla do kuchyně.Bylo tu otevřené okno.Přešla jsem do obýváku a lehla si s kočkou na gauč.Zachvíli jsem tam i usnula, protože jsem byla zničená pláčem a strachem.
Sonny
Viděl jsem ji jak přišla domů a zabouchla za sebou dveře.Oči celé rudé od pláče.Sevřela kočku do náruče a nachvíli zabořila obličej do její srsti.
„Janine?Kachničko?Proč pláčeš a kdes byla?!Co se stalo?!“ ale ona jako by mě neslyšela.Šel jsem za ní a viděl jak je smutná.
Co se to ksakru děje?!Proč mi neodpovídá?!To je nějaká hra?Nebo jsem něco udělal?!
Šla do obýváku a lehla si na gauč.Tiše plakala do polštáře a šeptala moje jméno a všechny oslovení, která mi kdy vymyslela.Pak usnula.
Sedl jsem si k ní a stále nechápajíc jsem ji pozoroval jak se ve spánku mračí.Chtěl jsem ji pohladit po vlasech.Jenže když jsem se jí dotkl, tak jsem nic necítil.Jako by byla vzduch...nebo prostě mě klamal můj hmat.Vyděsilo mě to...a pak mi to došlo...nevěděl jsem jak a ani proč...ale ona mě prostě nevidí a ani neslyší.A nebyl jsem si jistý jestli kdybych cokoliv v domě změnil, tak by ona viděla.Byl jsem v pasti.Chycen ve vězení beze stěn.
Domem se ozval tichý zvonivý smích.Kočka zaprskala a rychle zmizela.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
