Sonny
Právě jsme se Seanem v práci z nudy zkoušeli různý hudební nástroje a snažili se vymýšlet písničky.Celkem nám to šlo....no řikám celkem
Takhle jsme s rádi krátili čas různejma blbinama než byla obědová pauza.Vystřelil jsem jako blesk směrem ke knihovně, abych vyzvedl Jan.Čím to bylo, že jsem se na ni pokaždý tak těšil?
Otevřel jsem dveře knihovny a zamířil k pultu.Stála tam paní Howardová a brejlila do evidenční knihy.
„Dobré poledne madam.“ pozdravil jsem uctivě.Zvedla oči od knihy a hned se jí rozzářil obličej.
„Ale zdravím chlapče!Jdeš včas jako vždy!Janine šla hledat do beletrie nějakou knihu, můžeš tam za ní.“ opět se na mně mile usmála.Poklusem jsem vyrazil do té časti knihovny a zahlédl Jan jak stojí na tom pojízdném vysokém žebříku a natahuje se pro knihu.Měla na sobě černé krátké šaty a růžovo-zelené punčochy.Nasucho jsem polkl.Její nohy ve mě vždycky vyvolávaly chut‘ se jí brutálně zmocnit. ( )
Stoupl jsem si těsně pod ní a nahlas pozdravil.
„Ahoj ty tam nahoře!“ opět se lekla a vykulila na mě oči.Jenže jak se lekla tak neudržela rovnováhu a začala padat.Nebyla to moc výška a já byl pohotový, takže jsem ji stihl zachytit do náruče a ona ještě chytila knížku za letu.
„Ahoj poníčku.Zase jsi mě vylekal!“ na oko káravě se na mě zamračila, ale hned na to zapomněla, když jsem ji políbil.Rád jsem ji držel v náručí.Byla lehoučká jako pírko.
„Jdem na oběěěd!“ zavolal jsem na paní Howardovou a odnášel Janine ze dveří stále v náručí.
„Už mě můžeš pustit..“ usmála se na mě, když už jsme byli na chodníku.
„No nechce se mi, ale asi budu muset..“ neochotně jsem ji pustil a ona se stále lehce pochechtávala.Věděl jsem, že to je příznak toho, že je št’astná.Chytil jsem ji za ruku a vyrazili jsme k naší oblíbené sushi restauraci.
Někdo se na mě díval.Otočil jsem hlavu tím směrem a na protějším chodníku někdo stál.Nějaká dívka.Stála tam nehnutě a kolemjdoucí si jí nevšímali.Měla černé dlouhé vlasy a ofinu.A ty její oči...byly jako krev.Rudé jako krev.
„Pufíčku na co koukáš?Děje se něco?“ vytrhla mě z tranzu Janine.Opět jsem se podíval na to místo a dívka tam už nestála.Jako v ňákym filmu.Bylo to divný.Moc divný.
„Ne nic jen se mi něco asi zdálo...“ usmál jsem se na ni a vešli jsme do restaurace.
Pozoroval jsem Janine jak si hraje s kouskem sushi.Měla ted‘ zelené vlasy a trochu připomínala vodní pannu.
Sakra ja mám tu nejhustejší holku na světě!!
„Janine Lovegoodová vezmeš si mě?“ vypálil jsem impulzivně a sám jsem se divil tomu co jsem právě řekl.Zvedla od oči od kousku sushi, který právě podnikal vyzkumnou výpravu napříč mořem sojové omáčky.Oba jsme na sebe chvíli zaraženě zírali a ani jeden nějak nevěděl co říct.Pak se jí ale po tváři začal pomalu rozlévat úsměv až z něj byl zářicí úsměv jako z výherního automatu.
„Ano“ bylo jediné co řekla a snědla ten dobrodružný kus sushi.Jenže na něm bylo víc wasabi než očekávala a začala se dusit a oči jí lezly z důlků.Musel jsem jí dát i svoji vodu a plácat jí po zádech. ( )
Po tak vydařeném obědě jsme se oba rozhodli, že se uvolníme z práce na odpoledne a strávíme ho spolu.Kdybych mohl za štěstí cestovat, tak bych určitě byl na měsíci!...ne rovnou na PLUTU!!
To je tak divný...jsem zasnoubenej!Nikdy jsem si nemyslel, že tohle o sobe budu moct říct.I když jsem si ženatý připadal už pěkně dávno, ale tohle je takovy jiný.
Janine
„Kulihrášku, a co jako dělaj lidi když jsou zasnoubený?“ zeptala jsem se do ticha naší ložnice.Sonny se vedle mě zachechtal a otočil si mě tak, aby na mě viděl.Pokoj ozařoval měsíc z okna.
„Noo tak asi se toho moc nemění..pořád budem muset ráno vstát a jít do práce a pak o víkendu dělat třeba palačinky...nebo se milovat..co se nám zlíbí..“ řekl a dal mi pusu na nos.Věděla jsem, že se usmívá a v očích má ten šibalský výraz, který jsem tak milovala.
„Tak proč to teda lidi dělaj, že se zasnubujou?“ nechápala jsem.
„Třeba já, abych měl doživotní právo tě lehtat!“ vyskočil na mě Sonny a začal svůj útok na moje žebra a mě nezbývalo než se opět snažit marně ho porazit.
O jedno milování a pět toustů s brusinkovou marmeládou později, jsme seděli na podlaze kuchyně před otevřenou ledničkou, protože se nám nechtělo rozsvěcet světlo v kuchyni.Upíjeli jsme mlíko přímo z krabice a seděli unaveně naproti sobě.
„Naše první dítě se bude jmenovat Zlatovláska.“ pronesla jsem rozhodně.Sonny se zamyslel a díval se na mě přihmouřenýma očima.
„No jo, ale co když nebude mít zlatý vlasy?“ nadhodil
„No tak to ji budem muset přejmenovat..nebo jí ty vlasy nabarvit..“ řekla jsem
„Nebo to dítě už od narození pojmenovat normálně“ začal se smát a já po něm hodila rajče, kterému se úspěšně vyhnul.
„Přestaň si mě dobírat nebo ti budu říkat ušáčku a to bys přece nechtěl, že ne?!?“ vyplázla jsem na něj jazyk a držela se, abych se nesmála, protože začal nabírat podobnou barvu jako to rajče, co jsem po něm hodila před chvílí.
„Koleduješ si drahá snoubenko..“ opřel se na všechny čtyři a naklonil se až těsně ke mně.Z očí mu koukala nějaká kulišárna.
„...abych...tě..zase...ne...zlechtal...a pak ....tě...nepotřel zmrzlinou..“ při posledním na mě několikrát zvednul obočí.Jen jsem na něj vykuleně zírala a nevěděla jestli ho něčím vyprovokovat nebo přestat.Zmrzlina studíííííí....ale Sonny ne...ach jo...
„Ušáčku..“ špitla jsem a v tu ránu jsem byla lehtána a zároveň svlíkána.No jo...kdo by odolal.
Právě jsme se Seanem v práci z nudy zkoušeli různý hudební nástroje a snažili se vymýšlet písničky.Celkem nám to šlo....no řikám celkem
Takhle jsme s rádi krátili čas různejma blbinama než byla obědová pauza.Vystřelil jsem jako blesk směrem ke knihovně, abych vyzvedl Jan.Čím to bylo, že jsem se na ni pokaždý tak těšil?
Otevřel jsem dveře knihovny a zamířil k pultu.Stála tam paní Howardová a brejlila do evidenční knihy.
„Dobré poledne madam.“ pozdravil jsem uctivě.Zvedla oči od knihy a hned se jí rozzářil obličej.
„Ale zdravím chlapče!Jdeš včas jako vždy!Janine šla hledat do beletrie nějakou knihu, můžeš tam za ní.“ opět se na mně mile usmála.Poklusem jsem vyrazil do té časti knihovny a zahlédl Jan jak stojí na tom pojízdném vysokém žebříku a natahuje se pro knihu.Měla na sobě černé krátké šaty a růžovo-zelené punčochy.Nasucho jsem polkl.Její nohy ve mě vždycky vyvolávaly chut‘ se jí brutálně zmocnit. (
)
Stoupl jsem si těsně pod ní a nahlas pozdravil.
„Ahoj ty tam nahoře!“ opět se lekla a vykulila na mě oči.Jenže jak se lekla tak neudržela rovnováhu a začala padat.Nebyla to moc výška a já byl pohotový, takže jsem ji stihl zachytit do náruče a ona ještě chytila knížku za letu.
„Ahoj poníčku.Zase jsi mě vylekal!“ na oko káravě se na mě zamračila, ale hned na to zapomněla, když jsem ji políbil.Rád jsem ji držel v náručí.Byla lehoučká jako pírko.
„Jdem na oběěěd!“ zavolal jsem na paní Howardovou a odnášel Janine ze dveří stále v náručí.
„Už mě můžeš pustit..“ usmála se na mě, když už jsme byli na chodníku.
„No nechce se mi, ale asi budu muset..“ neochotně jsem ji pustil a ona se stále lehce pochechtávala.Věděl jsem, že to je příznak toho, že je št’astná.Chytil jsem ji za ruku a vyrazili jsme k naší oblíbené sushi restauraci.
Někdo se na mě díval.Otočil jsem hlavu tím směrem a na protějším chodníku někdo stál.Nějaká dívka.Stála tam nehnutě a kolemjdoucí si jí nevšímali.Měla černé dlouhé vlasy a ofinu.A ty její oči...byly jako krev.Rudé jako krev.
„Pufíčku na co koukáš?Děje se něco?“ vytrhla mě z tranzu Janine.Opět jsem se podíval na to místo a dívka tam už nestála.Jako v ňákym filmu.Bylo to divný.Moc divný.
„Ne nic jen se mi něco asi zdálo...“ usmál jsem se na ni a vešli jsme do restaurace.
Pozoroval jsem Janine jak si hraje s kouskem sushi.Měla ted‘ zelené vlasy a trochu připomínala vodní pannu.
Sakra ja mám tu nejhustejší holku na světě!!
„Janine Lovegoodová vezmeš si mě?“ vypálil jsem impulzivně a sám jsem se divil tomu co jsem právě řekl.Zvedla od oči od kousku sushi, který právě podnikal vyzkumnou výpravu napříč mořem sojové omáčky.Oba jsme na sebe chvíli zaraženě zírali a ani jeden nějak nevěděl co říct.Pak se jí ale po tváři začal pomalu rozlévat úsměv až z něj byl zářicí úsměv jako z výherního automatu.
„Ano“ bylo jediné co řekla a snědla ten dobrodružný kus sushi.Jenže na něm bylo víc wasabi než očekávala a začala se dusit a oči jí lezly z důlků.Musel jsem jí dát i svoji vodu a plácat jí po zádech. (
)
Po tak vydařeném obědě jsme se oba rozhodli, že se uvolníme z práce na odpoledne a strávíme ho spolu.Kdybych mohl za štěstí cestovat, tak bych určitě byl na měsíci!...ne rovnou na PLUTU!!
To je tak divný...jsem zasnoubenej!Nikdy jsem si nemyslel, že tohle o sobe budu moct říct.I když jsem si ženatý připadal už pěkně dávno, ale tohle je takovy jiný.
Janine
„Kulihrášku, a co jako dělaj lidi když jsou zasnoubený?“ zeptala jsem se do ticha naší ložnice.Sonny se vedle mě zachechtal a otočil si mě tak, aby na mě viděl.Pokoj ozařoval měsíc z okna.
„Noo tak asi se toho moc nemění..pořád budem muset ráno vstát a jít do práce a pak o víkendu dělat třeba palačinky...nebo se milovat..co se nám zlíbí..“ řekl a dal mi pusu na nos.Věděla jsem, že se usmívá a v očích má ten šibalský výraz, který jsem tak milovala.
„Tak proč to teda lidi dělaj, že se zasnubujou?“ nechápala jsem.
„Třeba já, abych měl doživotní právo tě lehtat!“ vyskočil na mě Sonny a začal svůj útok na moje žebra a mě nezbývalo než se opět snažit marně ho porazit.
O jedno milování a pět toustů s brusinkovou marmeládou později, jsme seděli na podlaze kuchyně před otevřenou ledničkou, protože se nám nechtělo rozsvěcet světlo v kuchyni.Upíjeli jsme mlíko přímo z krabice a seděli unaveně naproti sobě.
„Naše první dítě se bude jmenovat Zlatovláska.“ pronesla jsem rozhodně.Sonny se zamyslel a díval se na mě přihmouřenýma očima.
„No jo, ale co když nebude mít zlatý vlasy?“ nadhodil
„No tak to ji budem muset přejmenovat..nebo jí ty vlasy nabarvit..“ řekla jsem
„Nebo to dítě už od narození pojmenovat normálně“ začal se smát a já po něm hodila rajče, kterému se úspěšně vyhnul.
„Přestaň si mě dobírat nebo ti budu říkat ušáčku a to bys přece nechtěl, že ne?!?“ vyplázla jsem na něj jazyk a držela se, abych se nesmála, protože začal nabírat podobnou barvu jako to rajče, co jsem po něm hodila před chvílí.
„Koleduješ si drahá snoubenko..“ opřel se na všechny čtyři a naklonil se až těsně ke mně.Z očí mu koukala nějaká kulišárna.
„...abych...tě..zase...ne...zlechtal...a pak ....tě...nepotřel zmrzlinou..“ při posledním na mě několikrát zvednul obočí.Jen jsem na něj vykuleně zírala a nevěděla jestli ho něčím vyprovokovat nebo přestat.Zmrzlina studíííííí....ale Sonny ne...ach jo...
„Ušáčku..“ špitla jsem a v tu ránu jsem byla lehtána a zároveň svlíkána.No jo...kdo by odolal.
Komentáře
Přehled komentářů
Pořad stejně...zezačatku stastna rodinka, pak se to zvrtne...s nejakou tajemnou veci... a navic se ty lidi v chovani vubec nezmenili..nevyspeli...
bl abla
(huh, 12. 5. 2008 20:01)