Sonny’s POV
Stál jsem u našeho stromu a schovával se ve stínu před pražícím červnovým sluncem.Čekal jsem na Janine.Věděl jsem, že se se mnou přijde rozloučit.Bylo to pro nás oba těžké a my to věděli.Chtěl jsem i s Jan odjet někam pryč a daleko, abych nemusel zpátky za „rodiči“ a ona za tou cizí ženskou.Utekl bych s ní až na konec světa a žili bychom jenom my dva.Nedokázal jsem si vůbec představit jak to bez ní ty dva měsíce přežiju.....
Něco se mi vrhlo do náruče a celé se to otřásalo mohutnými vzlyky.Ano...to byla má křehká Janine.Ted‘ mě tak napadá jak to přežiju bez jejích dotyků a každý den jiného jména a jejích nohou...a rtů...a úsměvu....začaly mi taky téct slzy.
„Bude se mi moc stýskat kopretinko, borůvčičko, ančovičko, mrkvičko....ty moje srdičko...“ nemohl jsem zadržet slzy a vzlyky, tak jsem ji začal raději líbat.Ještě dlouho trvalo než jsme se dokázali aspoň trochu uklidnit a pak jsme si každý napsali svoje adresy, abychom si mohli psát dopisy.Smsky a maily sou nanic...dopisy jsou prostě lepší a v tom jsme byli oba za jedno.
Nasedla na autobus, který čekal pro studenty, kteří jedou z nádraží a já tu zůstal sám.Stál jsem tam na školním dvoře a kolem mě chodili št’astní studenti, kteří se těšili na prázdniny.Opět jsem byl osamocený a odlučoval jsem se od ostatních.
„Tak zdar Sonnátoreeee a užij si pořádně prázdninyyyyy!!!“ zařvali na mě kluci z pokoje, když odjížděli přecpaným polorozbitým autem.Přinutil jsem se k úsměvu a zamával jim na rozloučenou.Sedl jsem si na lavičku před školou a čekal až přijedou moji adoptivní rodiče.
„Zlatíííčkooooo!!!“ běžela mi naproti Francis a přivinula mě v doslova drtivém náručí.Reflexivně jsem ji objal taky a nachvíli zapomněl, že to není moje matka.Chyběla mi....měl jsem ji rád.
„Ahoj chlapče!“ nadšeně zvolal Scott a taky mě objal.Bylo vidět, že mě taky skutečně rád vidí.A v tu chvíli jsem si uvědomil, že ani nevím proč jsem na ně byl celou tu dobu naštvaný, když vlastně oni jsou ti které jsem měl celý život rád a kteří mě neodložili a nedali někomu jinému.Oni se o mě starali a projevovali mi veškerou lásku.Stejně jako ke Katie....ted‘ jsem si vzpomněl, že ji vlastně uvidím a to rozjasnilo mé myšlenky ještě víc.Jenže jsem netušil, že už tak brzo.
„Ty jeden malej uličníkuuuuuuuu...“ ozvalo se z auta a vyřítila se moje divoká sestra s černym hárem lítajícím na všechny strany.Jo měli jsme čirou náhodou stejný vlasy a byli jsme na ně patřičně pyšní!!No a cooo?!?
Objímali jsme se a smáli jako malí.I následnou cestu domů jsem se
nenudil ani minutu, protože jsme s Katie strávili celou dobu vyprávěním
svých zážitků a historek.Byl jsem rád, že aspoň ona mi dokáže zvednout
náladu.
Janine’s POV
Po téměř dvouhodinové cestě autobusem jsem konečně dorazila do města, kde se ted‘ nacházel můj nový domov.Nádraží bylo staré a malé, takže se tu člověk nemohl moc ztratit.Rozhlédla jsem se kolem a hledala svoji novou pěstounku.Když jsem s ní naposledy mluvila v telefonu, tak slíbila že mě počká na nádraží.Prodrala jsem se všemi těmi lidmi a vyšla před budovu.A tam jsem viděla nervózně vyhlížející paní v pastelově růžovém klobouku a blůze s krásnými velkými květy.Měla širokou sukni, která jí vlála ve větru.Nevypadala ani mladě a ani příliš staře.Jakmile si mě všimla, rozlil se jí po tváři úsměv a vydala se ke mě.Musím říct, že jsem byla stále vystrašená a stála jsem pořád na jednom místě.
„Ahoj ty musíš být Janine!“ řekla a stále se na mě usmívala „ Já jsem Constance a moc ráda tě poznávám.“ podala mi ruku a já si s ní potřásla.
„Dobrý den“ špitla jsem a sklopila oči na zem.
„Tak pojd’me domů...ukaž vezmu ti kufr.Je to tady kousek...jenom pár ulic tímhle směrem.“ měla vlídný a příjemný hlas.Možná jí poprosím někdy, aby mi přečetla nějakou knihu.
„Já vím, že se ještě moc neznáme, ale máš ráda taky tak ráda sušenky a kakao?“ zeptala se z ničeho nic po chvíli a moje hlava v mžiku vystřelila.Aniž bych si to uvědomila, tak jsem se začala na ni široce usmívat.Horečně jsem přikývla a ona se spokojeně usmála.
„Tak to je můžem třeba jíst od rána do večera!!“ nadšeně zvolala a já se začala smát....myslím, že s Constance to bude jiné než v sirotčinci nebo v rodině, kde skoro neví, že existujete.
Stál jsem u našeho stromu a schovával se ve stínu před pražícím červnovým sluncem.Čekal jsem na Janine.Věděl jsem, že se se mnou přijde rozloučit.Bylo to pro nás oba těžké a my to věděli.Chtěl jsem i s Jan odjet někam pryč a daleko, abych nemusel zpátky za „rodiči“ a ona za tou cizí ženskou.Utekl bych s ní až na konec světa a žili bychom jenom my dva.Nedokázal jsem si vůbec představit jak to bez ní ty dva měsíce přežiju.....
Něco se mi vrhlo do náruče a celé se to otřásalo mohutnými vzlyky.Ano...to byla má křehká Janine.Ted‘ mě tak napadá jak to přežiju bez jejích dotyků a každý den jiného jména a jejích nohou...a rtů...a úsměvu....začaly mi taky téct slzy.
„Bude se mi moc stýskat kopretinko, borůvčičko, ančovičko, mrkvičko....ty moje srdičko...“ nemohl jsem zadržet slzy a vzlyky, tak jsem ji začal raději líbat.Ještě dlouho trvalo než jsme se dokázali aspoň trochu uklidnit a pak jsme si každý napsali svoje adresy, abychom si mohli psát dopisy.Smsky a maily sou nanic...dopisy jsou prostě lepší a v tom jsme byli oba za jedno.
Nasedla na autobus, který čekal pro studenty, kteří jedou z nádraží a já tu zůstal sám.Stál jsem tam na školním dvoře a kolem mě chodili št’astní studenti, kteří se těšili na prázdniny.Opět jsem byl osamocený a odlučoval jsem se od ostatních.
„Tak zdar Sonnátoreeee a užij si pořádně prázdninyyyyy!!!“ zařvali na mě kluci z pokoje, když odjížděli přecpaným polorozbitým autem.Přinutil jsem se k úsměvu a zamával jim na rozloučenou.Sedl jsem si na lavičku před školou a čekal až přijedou moji adoptivní rodiče.
„Zlatíííčkooooo!!!“ běžela mi naproti Francis a přivinula mě v doslova drtivém náručí.Reflexivně jsem ji objal taky a nachvíli zapomněl, že to není moje matka.Chyběla mi....měl jsem ji rád.
„Ahoj chlapče!“ nadšeně zvolal Scott a taky mě objal.Bylo vidět, že mě taky skutečně rád vidí.A v tu chvíli jsem si uvědomil, že ani nevím proč jsem na ně byl celou tu dobu naštvaný, když vlastně oni jsou ti které jsem měl celý život rád a kteří mě neodložili a nedali někomu jinému.Oni se o mě starali a projevovali mi veškerou lásku.Stejně jako ke Katie....ted‘ jsem si vzpomněl, že ji vlastně uvidím a to rozjasnilo mé myšlenky ještě víc.Jenže jsem netušil, že už tak brzo.
„Ty jeden malej uličníkuuuuuuuu...“ ozvalo se z auta a vyřítila se moje divoká sestra s černym hárem lítajícím na všechny strany.Jo měli jsme čirou náhodou stejný vlasy a byli jsme na ně patřičně pyšní!!No a cooo?!?
Objímali jsme se a smáli jako malí.I následnou cestu domů jsem se
nenudil ani minutu, protože jsme s Katie strávili celou dobu vyprávěním
svých zážitků a historek.Byl jsem rád, že aspoň ona mi dokáže zvednout
náladu.
Janine’s POV
Po téměř dvouhodinové cestě autobusem jsem konečně dorazila do města, kde se ted‘ nacházel můj nový domov.Nádraží bylo staré a malé, takže se tu člověk nemohl moc ztratit.Rozhlédla jsem se kolem a hledala svoji novou pěstounku.Když jsem s ní naposledy mluvila v telefonu, tak slíbila že mě počká na nádraží.Prodrala jsem se všemi těmi lidmi a vyšla před budovu.A tam jsem viděla nervózně vyhlížející paní v pastelově růžovém klobouku a blůze s krásnými velkými květy.Měla širokou sukni, která jí vlála ve větru.Nevypadala ani mladě a ani příliš staře.Jakmile si mě všimla, rozlil se jí po tváři úsměv a vydala se ke mě.Musím říct, že jsem byla stále vystrašená a stála jsem pořád na jednom místě.
„Ahoj ty musíš být Janine!“ řekla a stále se na mě usmívala „ Já jsem Constance a moc ráda tě poznávám.“ podala mi ruku a já si s ní potřásla.
„Dobrý den“ špitla jsem a sklopila oči na zem.
„Tak pojd’me domů...ukaž vezmu ti kufr.Je to tady kousek...jenom pár ulic tímhle směrem.“ měla vlídný a příjemný hlas.Možná jí poprosím někdy, aby mi přečetla nějakou knihu.
„Já vím, že se ještě moc neznáme, ale máš ráda taky tak ráda sušenky a kakao?“ zeptala se z ničeho nic po chvíli a moje hlava v mžiku vystřelila.Aniž bych si to uvědomila, tak jsem se začala na ni široce usmívat.Horečně jsem přikývla a ona se spokojeně usmála.
„Tak to je můžem třeba jíst od rána do večera!!“ nadšeně zvolala a já se začala smát....myslím, že s Constance to bude jiné než v sirotčinci nebo v rodině, kde skoro neví, že existujete.
awww
(Lindie, 4. 3. 2008 13:39)