Sonny’s POV
V té kobce byla úpná tma a strašná zima.Divím se, že tu mohl pan profesor přežít takovou dobu.
„Co budeme ted‘ dělat?“ zeptal jsem se do tmy a mnul si stehno, protože jsem docela špatně spadl.
„Nevím...jsme v pasti.“ odpověděl profesorův hlas kdesi přede mnou.Nevěděl jsem kde je Janine.
„Jan?Kde jsi?“ špitl jsem přiškrceně.Z mojí pravé strany se ozvalo vzlyknutí.Okamžitě jsem se poslepu připlazil směrem ke zvuku, až jsem konečně nahmatal její ruku.Objal jsem ji a pevně ji k sobě přitiskl.
„Strašně se ti omlouvám, že jsem tě zatáhl do téhle situace...prosím odpust‘ mi to..zdá se, že v poslední době dělám všechno pořád špatně.“ šeptal jsem jí do vlasů a ona mi tiše vzlykala na rameni.
„Miluju tě..“ bylo jediné, co mezi vzlyky vyslovila.Nepotřeboval jsem oči k tomu, abych jí mohl políbit.Znal jsem dokonale každou část její tváře.Ještě chvíli trvalo než se uklidnila.Pak jsem si ji přivinul do náruče a začal usilovně přemýšlet nad tím jak se odsud dostat.Vytáhl jsem telefon, ale jak se dalo předpokládat, tak tu nebyl signál.Posloužil mi aspoň k osvícení kobky.Možnost úniku tu nebyla žádná.
Janine’s POV
Myslím, že jsem usnula v Sonnyho náručí dokud mě neprobudil nějaký pohyb.Sonny asi taky spal, protože tu bylo ticho.Nevím jak dlouho jsme tu byli a ani jak dlouho budem.Zachumlala jsem se ještě víc k Sonnymu a on se podvedomě zabořil obličejem do mých vlasů...tak jak to dělal vždycky.
....
Opět mě něco probudilo, ale tentokrát to byl něčí hovor.
„...dobře tak až přijde, tak na něj zautočíme...jsme v přesile!“ šeptal Sonny
„Chlapče, ale on je mocný a silný..“ skuhral Marlow.
„Jo ale my jsme tři!Nechcete tu přece trčet pořád!“ zasyčel na něj.Posadila jsem se a Sonny si zřejmě uvědomil, že jsem se vzbudila.
„Promiň rybičko, že jsme tě vzbudili..“ řekl něžně Sonny a políbil mě na čelo.
„To je dobrý koloušku...“ zašeptala jsem mu někam do ramene a propletla naše prsty.Ach bože jak mi chyběl...a to jsme byli rozhádaní jenom půl dne.
....
Dveře se rozrazily a nás oslepilo světlo.Než se kdokoliv z nás stačil vzpamatovat, tak jsme byli vláčeni temnými chodbami někam pryč.Náš plán přemoct Osborna nevyšel.Dokonce se mě začínal zmocňovat pocit, že neovládam svoje tělo.Nevim ani jak dlouho jsme šli, ale najednou jsme scházeli po schodech někam dolů.Těch schodů bylo strašně moc a mě se motala hlava.Octli jsme se v obrovské kamenné síni.Vidění jsem měla značně zamlžené a jediné co jsem ještě dokázala vnímat byla Sonnyho přítomnost a pana Marlowa.Pak se mi zatočila hlava a všechno přede mnou se ponořilo do tmy.
Sonny’s POV
Janine se z ničeho nic zhroutila k zemi.Okamžitě jsem k ni přiběhl a zvedl jí hlavu.Na krku byl cítit celkem normální puls.Měl jsem strašný strach a vůbec jsem nevěděl co se tady bude dít.Všechno přede mnou se střídavě ponořovalo a vynořovalo z mlhy.Čím dál víc jsem ztrácel schopnost cokoliv vidět.Za pár minut už můj zrak zahalila dokonalá tma....byl jsem slepý.
Jediné na co jsem ted‘ myslel, bylo neopustit za žádnou cenu Janine.Objímal jsem její bezvládné tělo a neměl v úmyslu ji pustit, at‘ se děje cokoliv.Kolem sebe jsem šlyšel jenom útržky rozhovorů.
„Co chceš dělat??!“
„Zmlkni!“
„To ti nedovolím...au!...och...“
„To ti nikdy nemůže vyjít...nejsi-..*tupý zvuk úderu* a nasupené oddychování.Pak se po chvíli ozval školníkův hlas, který začal odříkávat nějaké věci v cizím jazyce.V místnosti se zřejmě během toho děly různé věci, ale ke mě doléhly jenom svištivé zvuky.V jednu chvíli jsem měl dojem jako by kolem mě něco proletělo.Pak nás z ničeho nic obklopilo dokonalé ohlušující ticho.Přemýšlel jsem jestli jsem už i neohluchl, ale pak jsem zaslechl jedinou věc...Janine srdce, které bylo v pravidelném rytmu.A pak najednou jako by se kolem nás uvolnilo vakuum a někdo vytáhl z prostoru kolem špunt.
......
Ozvalo se tiché zasténání a já si uvědomil, že to je Janine ležící pode mnou.Když jsem otevřel oči, tak už jsem nebyl slepý a první věc, kterou jsem viděl, byly Janine nádherné zelené oči.
„Kde to jsme?Co se stalo?“ zeptala se a zdálo se, že je celá oslabená.Zvedl jsem se a rozhlédl se po místnosti.Profesor ležel v nepřirozené poloze na zemi, ale po školníkovi ani stopy.Pak mou pozornost ale upoutala kamenná socha uprostřed místnosti stojící u oltáře.Vstal jsem a přešel k ní.Byl to Osborne.Ve tváři měl výraz čiré hrůzy a bolesti.Něco co už nikdy nechci vidět.
Přispěchal jsem k profesorovi a zjistil, že ještě žije, ale asi je v bezvědomí.Nevěděl jsem co dělat, tak jsem s ním zatřásl.Já vím je to hloupý, ale nic lepšího mě nenapadlo!K mému velkému štěstí a úlevě se začal probírat.Tak a ted‘ odsud co nejrychleji zmizet!!Zvedl jsem Janine, která vypadala, že už jí je líp.Oba jsme podepřeli profesora z každé strany a stoupali po schodech nahoru.Doufám, že už se sem nikdy nevrátím.Ode dneška končím se všemi tajnými chodbami a se vším!!
Janine’s POV
Probudily mě sluneční paprsky zpoza záclon.Zamžourala jsem a uvědomila si, že mě někdo svírá zezadu kolem pasu.Opatrně jsem se otočila a viděla nevinnou spící tvář Sonnyho.Vlasy mu šly na všechny strany a obličej měl zabořený do polštáře.Nejkrásnější věc, kterou můžete vidět po ránu!Políbila jsem ho na tvář, ale on se stále nevzbudil.Pokračovala jsem tedy lehkým polibkem na koutek úst a pak postupovala až ke středu jeho rtů.To jsem ucítila jak se jeho ústa roztahují do úsměvu.Otevřela jsem oči a spatřila jeden pár čokoládové barvy jak se na mě dívá ještě celý rozespalý.Znovu mě políbil a pěvně k sobě přivinul.Naše nahá těla z činnosti z předešlé noci se propletla navzájem.
„Dobré ráno líbezná krasavice!“ zaskuhral Sonny a třel svůj nos o můj.Musela jsem se jeho oslovení zasmát.
„Taky přeju dobré ráno švarný zachránče!“ odvětila jsem a oba jsme se začali smát.
„Ježiš ticho vy dva tam!!!“ ozvalo se z vedlejší postele, což nás oba nadmíru překvapilo, protože když jsme včera šli spát, tak v pokoji rozhodně nikdo nebyl!!
„Kurva Matte kde ses tu vzal?!“ vyštěkl na něj Sonny a mezitím se mě snažil zakrýt peřinou.
„Kde asi vole?!Tu bydlim tak sem se šel vyspat ne?!Vy dva jste tu už byli, tak jsem byl rád že už spíte a do ničeho sem vám tu nevtrh...“ myslím, že jsem měla snad už i červený vlasy z toho jak jsem se červenala.Sonny tiše zaklel a poslepu se snažil namatat trenky někde u postele.Když se mu to konečně podařilo, tak vstal a šel hledat moje oblečení.
„Kde je zbytek?“ zeptal se během oblíkání.
„Nevim...asi u svejch holek...ja čeče ani moc nevim jak jsem se dostal do našeho pokoje...ale teda škoda, že sám...“ mumlal Matt s evidentní velmi silnou kocovinou.No jo takové bývají pátky na naší škole...teda jak pro koho.
„Půjdem na snídani sněženko?“ zeptal se naléhavě Sonny a bylo vidět, že je mu ještě furt trapně a chce vypadnout.Ani jsem neodpověděla a už jsme spěchali směrem k jídelně.
Aby bylo jasno, tak už uběhl týden od toho incidentu v podzemí.Pan profesor se zdárně zotavoval a my svým způsobem taky.Ve škole jsme řekli, že byl velmi vážně nemocný.Nemluvilo se o tom a ututlalo se to, jinak by rodiče studentů šileli.Co se týče Osborna, tak jak se zdá nikdo jeho náhlé nepřítomnosti příliš neželel a proslýchalo se, že utekl někam do ciziny.Jenom my víme, že jeho kamenná socha bude asi už navždy stát v podzemní síni.
V té kobce byla úpná tma a strašná zima.Divím se, že tu mohl pan profesor přežít takovou dobu.
„Co budeme ted‘ dělat?“ zeptal jsem se do tmy a mnul si stehno, protože jsem docela špatně spadl.
„Nevím...jsme v pasti.“ odpověděl profesorův hlas kdesi přede mnou.Nevěděl jsem kde je Janine.
„Jan?Kde jsi?“ špitl jsem přiškrceně.Z mojí pravé strany se ozvalo vzlyknutí.Okamžitě jsem se poslepu připlazil směrem ke zvuku, až jsem konečně nahmatal její ruku.Objal jsem ji a pevně ji k sobě přitiskl.
„Strašně se ti omlouvám, že jsem tě zatáhl do téhle situace...prosím odpust‘ mi to..zdá se, že v poslední době dělám všechno pořád špatně.“ šeptal jsem jí do vlasů a ona mi tiše vzlykala na rameni.
„Miluju tě..“ bylo jediné, co mezi vzlyky vyslovila.Nepotřeboval jsem oči k tomu, abych jí mohl políbit.Znal jsem dokonale každou část její tváře.Ještě chvíli trvalo než se uklidnila.Pak jsem si ji přivinul do náruče a začal usilovně přemýšlet nad tím jak se odsud dostat.Vytáhl jsem telefon, ale jak se dalo předpokládat, tak tu nebyl signál.Posloužil mi aspoň k osvícení kobky.Možnost úniku tu nebyla žádná.
Janine’s POV
Myslím, že jsem usnula v Sonnyho náručí dokud mě neprobudil nějaký pohyb.Sonny asi taky spal, protože tu bylo ticho.Nevím jak dlouho jsme tu byli a ani jak dlouho budem.Zachumlala jsem se ještě víc k Sonnymu a on se podvedomě zabořil obličejem do mých vlasů...tak jak to dělal vždycky.
....
Opět mě něco probudilo, ale tentokrát to byl něčí hovor.
„...dobře tak až přijde, tak na něj zautočíme...jsme v přesile!“ šeptal Sonny
„Chlapče, ale on je mocný a silný..“ skuhral Marlow.
„Jo ale my jsme tři!Nechcete tu přece trčet pořád!“ zasyčel na něj.Posadila jsem se a Sonny si zřejmě uvědomil, že jsem se vzbudila.
„Promiň rybičko, že jsme tě vzbudili..“ řekl něžně Sonny a políbil mě na čelo.
„To je dobrý koloušku...“ zašeptala jsem mu někam do ramene a propletla naše prsty.Ach bože jak mi chyběl...a to jsme byli rozhádaní jenom půl dne.
....
Dveře se rozrazily a nás oslepilo světlo.Než se kdokoliv z nás stačil vzpamatovat, tak jsme byli vláčeni temnými chodbami někam pryč.Náš plán přemoct Osborna nevyšel.Dokonce se mě začínal zmocňovat pocit, že neovládam svoje tělo.Nevim ani jak dlouho jsme šli, ale najednou jsme scházeli po schodech někam dolů.Těch schodů bylo strašně moc a mě se motala hlava.Octli jsme se v obrovské kamenné síni.Vidění jsem měla značně zamlžené a jediné co jsem ještě dokázala vnímat byla Sonnyho přítomnost a pana Marlowa.Pak se mi zatočila hlava a všechno přede mnou se ponořilo do tmy.
Sonny’s POV
Janine se z ničeho nic zhroutila k zemi.Okamžitě jsem k ni přiběhl a zvedl jí hlavu.Na krku byl cítit celkem normální puls.Měl jsem strašný strach a vůbec jsem nevěděl co se tady bude dít.Všechno přede mnou se střídavě ponořovalo a vynořovalo z mlhy.Čím dál víc jsem ztrácel schopnost cokoliv vidět.Za pár minut už můj zrak zahalila dokonalá tma....byl jsem slepý.
Jediné na co jsem ted‘ myslel, bylo neopustit za žádnou cenu Janine.Objímal jsem její bezvládné tělo a neměl v úmyslu ji pustit, at‘ se děje cokoliv.Kolem sebe jsem šlyšel jenom útržky rozhovorů.
„Co chceš dělat??!“
„Zmlkni!“
„To ti nedovolím...au!...och...“
„To ti nikdy nemůže vyjít...nejsi-..*tupý zvuk úderu* a nasupené oddychování.Pak se po chvíli ozval školníkův hlas, který začal odříkávat nějaké věci v cizím jazyce.V místnosti se zřejmě během toho děly různé věci, ale ke mě doléhly jenom svištivé zvuky.V jednu chvíli jsem měl dojem jako by kolem mě něco proletělo.Pak nás z ničeho nic obklopilo dokonalé ohlušující ticho.Přemýšlel jsem jestli jsem už i neohluchl, ale pak jsem zaslechl jedinou věc...Janine srdce, které bylo v pravidelném rytmu.A pak najednou jako by se kolem nás uvolnilo vakuum a někdo vytáhl z prostoru kolem špunt.
......
Ozvalo se tiché zasténání a já si uvědomil, že to je Janine ležící pode mnou.Když jsem otevřel oči, tak už jsem nebyl slepý a první věc, kterou jsem viděl, byly Janine nádherné zelené oči.
„Kde to jsme?Co se stalo?“ zeptala se a zdálo se, že je celá oslabená.Zvedl jsem se a rozhlédl se po místnosti.Profesor ležel v nepřirozené poloze na zemi, ale po školníkovi ani stopy.Pak mou pozornost ale upoutala kamenná socha uprostřed místnosti stojící u oltáře.Vstal jsem a přešel k ní.Byl to Osborne.Ve tváři měl výraz čiré hrůzy a bolesti.Něco co už nikdy nechci vidět.
Přispěchal jsem k profesorovi a zjistil, že ještě žije, ale asi je v bezvědomí.Nevěděl jsem co dělat, tak jsem s ním zatřásl.Já vím je to hloupý, ale nic lepšího mě nenapadlo!K mému velkému štěstí a úlevě se začal probírat.Tak a ted‘ odsud co nejrychleji zmizet!!Zvedl jsem Janine, která vypadala, že už jí je líp.Oba jsme podepřeli profesora z každé strany a stoupali po schodech nahoru.Doufám, že už se sem nikdy nevrátím.Ode dneška končím se všemi tajnými chodbami a se vším!!
Janine’s POV
Probudily mě sluneční paprsky zpoza záclon.Zamžourala jsem a uvědomila si, že mě někdo svírá zezadu kolem pasu.Opatrně jsem se otočila a viděla nevinnou spící tvář Sonnyho.Vlasy mu šly na všechny strany a obličej měl zabořený do polštáře.Nejkrásnější věc, kterou můžete vidět po ránu!Políbila jsem ho na tvář, ale on se stále nevzbudil.Pokračovala jsem tedy lehkým polibkem na koutek úst a pak postupovala až ke středu jeho rtů.To jsem ucítila jak se jeho ústa roztahují do úsměvu.Otevřela jsem oči a spatřila jeden pár čokoládové barvy jak se na mě dívá ještě celý rozespalý.Znovu mě políbil a pěvně k sobě přivinul.Naše nahá těla z činnosti z předešlé noci se propletla navzájem.
„Dobré ráno líbezná krasavice!“ zaskuhral Sonny a třel svůj nos o můj.Musela jsem se jeho oslovení zasmát.
„Taky přeju dobré ráno švarný zachránče!“ odvětila jsem a oba jsme se začali smát.
„Ježiš ticho vy dva tam!!!“ ozvalo se z vedlejší postele, což nás oba nadmíru překvapilo, protože když jsme včera šli spát, tak v pokoji rozhodně nikdo nebyl!!
„Kurva Matte kde ses tu vzal?!“ vyštěkl na něj Sonny a mezitím se mě snažil zakrýt peřinou.
„Kde asi vole?!Tu bydlim tak sem se šel vyspat ne?!Vy dva jste tu už byli, tak jsem byl rád že už spíte a do ničeho sem vám tu nevtrh...“ myslím, že jsem měla snad už i červený vlasy z toho jak jsem se červenala.Sonny tiše zaklel a poslepu se snažil namatat trenky někde u postele.Když se mu to konečně podařilo, tak vstal a šel hledat moje oblečení.
„Kde je zbytek?“ zeptal se během oblíkání.
„Nevim...asi u svejch holek...ja čeče ani moc nevim jak jsem se dostal do našeho pokoje...ale teda škoda, že sám...“ mumlal Matt s evidentní velmi silnou kocovinou.No jo takové bývají pátky na naší škole...teda jak pro koho.
„Půjdem na snídani sněženko?“ zeptal se naléhavě Sonny a bylo vidět, že je mu ještě furt trapně a chce vypadnout.Ani jsem neodpověděla a už jsme spěchali směrem k jídelně.
Aby bylo jasno, tak už uběhl týden od toho incidentu v podzemí.Pan profesor se zdárně zotavoval a my svým způsobem taky.Ve škole jsme řekli, že byl velmi vážně nemocný.Nemluvilo se o tom a ututlalo se to, jinak by rodiče studentů šileli.Co se týče Osborna, tak jak se zdá nikdo jeho náhlé nepřítomnosti příliš neželel a proslýchalo se, že utekl někam do ciziny.Jenom my víme, že jeho kamenná socha bude asi už navždy stát v podzemní síni.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
