Sonny’s POV
„Halo?“
„Ahoj broučku...tady máma“
„Ehm...ahoj“
„Jak se máš ušáčku?“
„Neříkej mi tak...jo mám se skvěle..“
„Ale no tak nebud‘ takový....jen jsme tě chtěli s tatínkem slyšet...vůbec se nám neozýváš a tak...stýská se nám..“
„Hm..jak už jsem řekl, mám se skvěle...škola jse skvělá a lidi v ní taky...známky mám dobrý...co chcete ještě slyšet?!“
„Jestli jsi št’astný?“
„Ano ma..mi.....jsem velmi št’astný“
„Tak...to jsem ráda myšáčku...těšíme se s tatínkem až se vrátíš domů na letní prázdniny..“
„Hm...jak se má Katie?“
„Chybíš jí...“
„Ona mě taky...že ji zdravím“
„Vyřídím jí to..“
„Budu muset jít..“
„Opatruj se broučku..papa maminka tě má moc ráda....“
„Ahoj...“ zavěsil jsem se srdcem těžkým jako kámen.I když nejsou mými opravdovými rodiči, tak je přesto mám moc rád.Nevím ani vlastně proč se takhle k nim ted‘ chovám, ale je to jako bych to neovládal a jednalo to za mě.Je to jako bezdůvodný hněv.Měl bych být veskutečnosti naštvaný spíš na své bilogické rodiče.Moje adoptivní máma mě měla vždycky nadevše úzkostlivě ráda a ve všem mě podporovala.Vždyt‘ mi ani nebránili jít sem na školu.Ale po Katie se mi stýskalo čím dál víc.Vyrostl jsem s ní a byli jsme spolu den co den.To nejde, aby se vám nestýskalo po vašem sourozenci, který vám byl skoro dvojčetem i když ted‘ vím, že ne pokrevním.
Odcházel jsem z kanceláře ředitelny jako tělo bez duše.Je sobota a někteří odjeli na víkend.Kluci z pokoje jeli na nějakou pofidérní šešlost na chatě...už se těším na ty jejich historky.
A já zůstal sám....teda Jan jsem neviděl celý den a to už jsou 4
odpoledne.Rozhodl jsem se, že půjdu trochu ven na vzduch.Potřeboval
jsem si rozhodně provětrat hlavu.
Zrovna jsem šel směřem k našemu stromu, když někdo propletl svoje prsty s mými.Ty malé jemné prstíky jsem poznal hned, aniž bych se díval kdo to je.
„Není dnes krásný den?Myslím, že je krásný...ba co krásný!Myslím, že je naprosto úžasný!Nemám pravdu?!?!“ zadívala se na mě Janine a v očích měla slzy.Zastavil jsem se v šoku.
„Jan co se stalo??Proč pláčeš?!“ položil jsem svou dlaň na její tvář.Neodpovídala a jen se jí po tváři zkutálela slza a ona si nešt’astně popotáhla.Okamžitě jsem ji objal a sázel polibky do jejích vlasů, zatímco ona se tiše chvěla pod nápory pláče.
„Lásko neplakej....co je?Pověz mi to..“ šeptal jsem ji do ucha.Polibky jsem vysušil její slzy a opřel svoje čelo o její.
„Byli tu dnes moji pěstouni...“ vzlykala a mě už při prvních slovech jímal špatný pocit.
„Řekli, že budou mít třetí dítě...a že pro mě u nich v rodině už není místo....přivezli mi všechny moje věci...já vůbec netuším co se mnou ted‘ bude...“ rozvzlykala se ještě víc a její tělo se celé třáslo.Sedli jsme si do trávy a já ji pevně objal do náruče.Ach ta ironie života mě nikdy nepřestane udivovat.Mě moji nevlastní rodiče chtějí zpátky domů, ale já bych se tam nejradši už nevrátil a Jan naopak ti její nechtejí a ona nemá kde být.
„Nikdo mě nechce...odevšad mě vyhánějí...“ naříkala zoufale.
„Myško..neplakej všechno bude dobrý uvidíš...at‘ se stane cokoliv já jsem s tebou neboj...víš přece, že tě strašně miluju a nic mě nezastaví, abych ti mohl být nablízku...“ trochu se utišila a odtáhla se, aby se mi mohla podívat do obličeje.Pousmála se a políbila mě.Její rty byly slané od slz, ale mě to ani v nejmenším nevadilo.
„Už ti řekli ke komu tě dají než ti bude 18?“ zeptal jsem se po chvíli.Tiše přikývla.
„K nějaké paní se spoustou koček a velkou zahradou..“ řekla roztřeseným hlasem z předešlého pláče.Usmál jsem se na ni povzbudivě.
„No vidíš...třeba ta paní bude hodná a bude tě mít ráda...třeba to bude k něčemu dobrý...“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Ale já chci být s tebou...“ špitla a dívala se mi do očí.
„Vždyt‘ já nikam nejdu...“ odpověděl jsem tiše.Opět jsme se políbili a pomalu se položili do trávy, která už začínala být teplejší pokročilým jarem.Mám pocit, že se nikdy nenabažím její sladkých rtů a vlastně jí celé....je ta nejkrásnější a nejsladší věc na světě.Je něco, za co stojí žít a bojovat.Mám důvod proč se prát s životem...abych mohl líbat tyhle rty a držet v náručí moji Janine.
Zbytek odpoledne jsme strávili v knihovně a hledali věci týkající se těch podzemních chodeb.A k našemu údivu jsme nebyli až tak neúspěšní, jak jsme zpočátku předpokládali.Zjistili jsme, že ty katakomby sloužily různým lidem k různým účelům.V člověku díky té představě rostl strach i touha po dobrodružství zároveň.V některých knihách byly i částečné plánky a různě mapky, takže my jakožto vynalézaví a bystří studenti, jsme vše složili dohromady a dalo nám to celkem slušnou představu o tom kam až chodby vedou a kde všude se zhruba pohybují.Jako nejvýhodnější bod a rozcestí zároveň, nám z toho vyšel dům, ve kterém jsme se tenkrát octli.
Janine’s POV
Byla jsem Sonnymu vděčná za to, že je se mnou i když je mi nejhůř.Nikdy předtím nikdo nebyl...protože jsem byla sama.Ano, byla jsem na to zvyklá, ale musím uznat, že jsem nesčetně nocí probrečela, protože mi chyběl někdo kdo by mě měl rád.A ted‘ se podívejte....stojí tu se mnou kluk, který mě nadevše miluje...vidím to v každém jeho pohledu nebo úsměvu...slyším to v hlase, když na mě mluví...ve všem co pro mě kdy udělá...a ten můj kluk právě sleduje mouchu, co kolem něj lítá.No není dokonalej???
Co se týče toho jeho snu, tak s tím už jsem se srovnala.A někdy mě na něj taky přepadaj takový zvláštní myšlenky...třeba ted‘ bych ho nejradši vytrhla z toho jeho transu a povalila na zem..a..a...strašně se mi líbí jeho ruce...jejich tvar a všechno...a ze všeho nejvíc si ted‘ přeju, aby se mě ted‘ dotýkaly!
„Hej ty jedna mucholapko!Budeš si všímat tý mouchy víc než mě??!“ rozhořčeně jsem na něj houkla.Ještě chvíli se za ní otáčel jako pomatený a pak následovalo hlasité KLAP!!Sonny dřel obě dlaně u sebe a přikládal je k svému uchu.
„Pojd‘ blíž mandličko...něco ti chci dát...neboj“ řekl šeptajíc.Přišla jsem až k němu a taky se naklonila k jeho hrsti.
„Slyšíš??“ řekl téměř neslyšně „Tohle ti chci věnovat k dnešnímu dni...dávám ti bzukot křídel téhle mouchy...patří jenom tobě.“ šeptal a usmíval se.Jeho oči zářily jako dvě hvězdičky.
„Všechno nejlepší k narozeninám Janine..“ řekl pak stejně tiše.A pak mi to došlo....já mám narozeniny!Proto dneska byl ten nejhorší den v roce!Vždycky to tak je!Ale....ale jaktože díky Sonnymu jsem na to zapomněla?Díky němu ten den byl hrozný jenom zpoloviny...a tobyl ten nejvetší dárek.
„Ty...ty sis vzpomněl?“ nemohla jsem věřit.Zasmál se a pustil mouchu letět pryč.
„Jistěže...co bych to byl za kluka, kdybych zapomněl na tvoje narozeniny?Už jsi velká holka...je ti 16...jako mě!“ zatvářil se u toho tím nejvíc roztomilým a nevinným způsobem, takže jediná věc jakou jsem ted‘ mohla udělat, byla zlíbat ho tím nejvášnivějším polibkem.
Na chodbách školy už moc lidí nebylo a všude se zhasínalo.U Sonnyho kluci nebyli.Zavřeli jsme za sebou dveře a oba se na sebe podívali zmatenými a vystrašenými výrazy.Ale zároveň se v nás bouřily emoce, které jsme nedokázali ani jeden ovládnout.Jediné co jsme ted‘ chtěli, bylo dotýkat se jeden druhého a sejmnout svými polibky z druhého to neštěstí, co se v nás obou skrývalo...........
„Halo?“
„Ahoj broučku...tady máma“
„Ehm...ahoj“
„Jak se máš ušáčku?“
„Neříkej mi tak...jo mám se skvěle..“
„Ale no tak nebud‘ takový....jen jsme tě chtěli s tatínkem slyšet...vůbec se nám neozýváš a tak...stýská se nám..“
„Hm..jak už jsem řekl, mám se skvěle...škola jse skvělá a lidi v ní taky...známky mám dobrý...co chcete ještě slyšet?!“
„Jestli jsi št’astný?“
„Ano ma..mi.....jsem velmi št’astný“
„Tak...to jsem ráda myšáčku...těšíme se s tatínkem až se vrátíš domů na letní prázdniny..“
„Hm...jak se má Katie?“
„Chybíš jí...“
„Ona mě taky...že ji zdravím“
„Vyřídím jí to..“
„Budu muset jít..“
„Opatruj se broučku..papa maminka tě má moc ráda....“
„Ahoj...“ zavěsil jsem se srdcem těžkým jako kámen.I když nejsou mými opravdovými rodiči, tak je přesto mám moc rád.Nevím ani vlastně proč se takhle k nim ted‘ chovám, ale je to jako bych to neovládal a jednalo to za mě.Je to jako bezdůvodný hněv.Měl bych být veskutečnosti naštvaný spíš na své bilogické rodiče.Moje adoptivní máma mě měla vždycky nadevše úzkostlivě ráda a ve všem mě podporovala.Vždyt‘ mi ani nebránili jít sem na školu.Ale po Katie se mi stýskalo čím dál víc.Vyrostl jsem s ní a byli jsme spolu den co den.To nejde, aby se vám nestýskalo po vašem sourozenci, který vám byl skoro dvojčetem i když ted‘ vím, že ne pokrevním.
Odcházel jsem z kanceláře ředitelny jako tělo bez duše.Je sobota a někteří odjeli na víkend.Kluci z pokoje jeli na nějakou pofidérní šešlost na chatě...už se těším na ty jejich historky.
A já zůstal sám....teda Jan jsem neviděl celý den a to už jsou 4
odpoledne.Rozhodl jsem se, že půjdu trochu ven na vzduch.Potřeboval
jsem si rozhodně provětrat hlavu.
Zrovna jsem šel směřem k našemu stromu, když někdo propletl svoje prsty s mými.Ty malé jemné prstíky jsem poznal hned, aniž bych se díval kdo to je.
„Není dnes krásný den?Myslím, že je krásný...ba co krásný!Myslím, že je naprosto úžasný!Nemám pravdu?!?!“ zadívala se na mě Janine a v očích měla slzy.Zastavil jsem se v šoku.
„Jan co se stalo??Proč pláčeš?!“ položil jsem svou dlaň na její tvář.Neodpovídala a jen se jí po tváři zkutálela slza a ona si nešt’astně popotáhla.Okamžitě jsem ji objal a sázel polibky do jejích vlasů, zatímco ona se tiše chvěla pod nápory pláče.
„Lásko neplakej....co je?Pověz mi to..“ šeptal jsem ji do ucha.Polibky jsem vysušil její slzy a opřel svoje čelo o její.
„Byli tu dnes moji pěstouni...“ vzlykala a mě už při prvních slovech jímal špatný pocit.
„Řekli, že budou mít třetí dítě...a že pro mě u nich v rodině už není místo....přivezli mi všechny moje věci...já vůbec netuším co se mnou ted‘ bude...“ rozvzlykala se ještě víc a její tělo se celé třáslo.Sedli jsme si do trávy a já ji pevně objal do náruče.Ach ta ironie života mě nikdy nepřestane udivovat.Mě moji nevlastní rodiče chtějí zpátky domů, ale já bych se tam nejradši už nevrátil a Jan naopak ti její nechtejí a ona nemá kde být.
„Nikdo mě nechce...odevšad mě vyhánějí...“ naříkala zoufale.
„Myško..neplakej všechno bude dobrý uvidíš...at‘ se stane cokoliv já jsem s tebou neboj...víš přece, že tě strašně miluju a nic mě nezastaví, abych ti mohl být nablízku...“ trochu se utišila a odtáhla se, aby se mi mohla podívat do obličeje.Pousmála se a políbila mě.Její rty byly slané od slz, ale mě to ani v nejmenším nevadilo.
„Už ti řekli ke komu tě dají než ti bude 18?“ zeptal jsem se po chvíli.Tiše přikývla.
„K nějaké paní se spoustou koček a velkou zahradou..“ řekla roztřeseným hlasem z předešlého pláče.Usmál jsem se na ni povzbudivě.
„No vidíš...třeba ta paní bude hodná a bude tě mít ráda...třeba to bude k něčemu dobrý...“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Ale já chci být s tebou...“ špitla a dívala se mi do očí.
„Vždyt‘ já nikam nejdu...“ odpověděl jsem tiše.Opět jsme se políbili a pomalu se položili do trávy, která už začínala být teplejší pokročilým jarem.Mám pocit, že se nikdy nenabažím její sladkých rtů a vlastně jí celé....je ta nejkrásnější a nejsladší věc na světě.Je něco, za co stojí žít a bojovat.Mám důvod proč se prát s životem...abych mohl líbat tyhle rty a držet v náručí moji Janine.
Zbytek odpoledne jsme strávili v knihovně a hledali věci týkající se těch podzemních chodeb.A k našemu údivu jsme nebyli až tak neúspěšní, jak jsme zpočátku předpokládali.Zjistili jsme, že ty katakomby sloužily různým lidem k různým účelům.V člověku díky té představě rostl strach i touha po dobrodružství zároveň.V některých knihách byly i částečné plánky a různě mapky, takže my jakožto vynalézaví a bystří studenti, jsme vše složili dohromady a dalo nám to celkem slušnou představu o tom kam až chodby vedou a kde všude se zhruba pohybují.Jako nejvýhodnější bod a rozcestí zároveň, nám z toho vyšel dům, ve kterém jsme se tenkrát octli.
Janine’s POV
Byla jsem Sonnymu vděčná za to, že je se mnou i když je mi nejhůř.Nikdy předtím nikdo nebyl...protože jsem byla sama.Ano, byla jsem na to zvyklá, ale musím uznat, že jsem nesčetně nocí probrečela, protože mi chyběl někdo kdo by mě měl rád.A ted‘ se podívejte....stojí tu se mnou kluk, který mě nadevše miluje...vidím to v každém jeho pohledu nebo úsměvu...slyším to v hlase, když na mě mluví...ve všem co pro mě kdy udělá...a ten můj kluk právě sleduje mouchu, co kolem něj lítá.No není dokonalej???
Co se týče toho jeho snu, tak s tím už jsem se srovnala.A někdy mě na něj taky přepadaj takový zvláštní myšlenky...třeba ted‘ bych ho nejradši vytrhla z toho jeho transu a povalila na zem..a..a...strašně se mi líbí jeho ruce...jejich tvar a všechno...a ze všeho nejvíc si ted‘ přeju, aby se mě ted‘ dotýkaly!
„Hej ty jedna mucholapko!Budeš si všímat tý mouchy víc než mě??!“ rozhořčeně jsem na něj houkla.Ještě chvíli se za ní otáčel jako pomatený a pak následovalo hlasité KLAP!!Sonny dřel obě dlaně u sebe a přikládal je k svému uchu.
„Pojd‘ blíž mandličko...něco ti chci dát...neboj“ řekl šeptajíc.Přišla jsem až k němu a taky se naklonila k jeho hrsti.
„Slyšíš??“ řekl téměř neslyšně „Tohle ti chci věnovat k dnešnímu dni...dávám ti bzukot křídel téhle mouchy...patří jenom tobě.“ šeptal a usmíval se.Jeho oči zářily jako dvě hvězdičky.
„Všechno nejlepší k narozeninám Janine..“ řekl pak stejně tiše.A pak mi to došlo....já mám narozeniny!Proto dneska byl ten nejhorší den v roce!Vždycky to tak je!Ale....ale jaktože díky Sonnymu jsem na to zapomněla?Díky němu ten den byl hrozný jenom zpoloviny...a tobyl ten nejvetší dárek.
„Ty...ty sis vzpomněl?“ nemohla jsem věřit.Zasmál se a pustil mouchu letět pryč.
„Jistěže...co bych to byl za kluka, kdybych zapomněl na tvoje narozeniny?Už jsi velká holka...je ti 16...jako mě!“ zatvářil se u toho tím nejvíc roztomilým a nevinným způsobem, takže jediná věc jakou jsem ted‘ mohla udělat, byla zlíbat ho tím nejvášnivějším polibkem.
Na chodbách školy už moc lidí nebylo a všude se zhasínalo.U Sonnyho kluci nebyli.Zavřeli jsme za sebou dveře a oba se na sebe podívali zmatenými a vystrašenými výrazy.Ale zároveň se v nás bouřily emoce, které jsme nedokázali ani jeden ovládnout.Jediné co jsme ted‘ chtěli, bylo dotýkat se jeden druhého a sejmnout svými polibky z druhého to neštěstí, co se v nás obou skrývalo...........
Komentáře
Přehled komentářů
No fajn díl,mě to baví číst (heh,jinak bych to nekomentovala,no:D) A jěště pokráčko k tomu a bude to jěště lepší,než nejlepší:)
yupyup
(Lindie, 24. 11. 2007 10:37)yup yup. komentuju ze dvou důvodů: první; je to top top, druhý; potřebujeme další top top díl. *thumbs up* ... =)
uuuuuu
(Dee, 24. 11. 2007 9:04)
Hehehehe...geniálne...
ale myslím že nechcú zo seba dať dole len nešťastie..:)
Pěkné to narozeniny :)
(L&S, 24. 11. 2007 21:14)