Janine’s POV
Pevně jsem se chytila Sonnyho a snažila se bolest v mojí druhé ruce vnímat co nejmíň.Kde to jsme??Očima jsem šmejdila po každém koutě téhle místnosti a napadalo mě tísíc možností kde bychom to mohli být.Nejistě jsme vyšli z knihovny a dostali se do zaprášené hnusné chodby.Všude bylo plno dveří a na zdech samé ozdoby, které vypadaly tak z minulého století.Co když jsme se dostali do nějaké jiné doby??Třeba ty dveře byli trhlinou v časoprostoru.
Ani jeden z nás nevydal ani hlásku.Byli jsme příliš vystrašení a taky jsme nemohli vědět, jestli tu někdo není.Jak nejopatrněji jsme uměli, jsme chodili po parketách a doufali, že se pod námi žádná nepropadne.Viselo tu spousta různých obrazů.Stářím byly, ale tak vybledlé a šešlé, že na nich nebylo poznat téměř vůbec nic.
Prošli jsme celý dům a zjistili, že tu nejspíš už pěkně dlouho nikdo nebydlí.Našli jsme vchodové dveře, ale ty byl zamčené.Po dalším hledání jsme se dostali k zadnímu východu, který byl taktéž zamčený, ale byly to mnohem menší dveře, takže šel lépe vylomit zámek.Což udělal Sonny nějkým starým pohrabáčem, který ležel u krbu.Když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že krajina kolem nás nám není nijak neznámá.Nacházeli jsme se ani ne kilometr od školy.
Ani ne po půl hodině jsme se dostali do školy a viděli, že už spousta lidí jde na večeeři.Zrovna jsme mezi těmi lidmi potkali i kluky od Sonnyho z pokoje a s nimi i Jepha a Berta.Když nás viděli celé zablácené a držet se za ruce, všichni spustili svoje „Woohooo“ a pískání.
„Co ste vy dva nezbedníci dělali, že vypdáte takhle???“ zařval Travis a úchylně se culil.Sonny se zamračil a věnoval mu nevraživý pohled.
„Po tom ti nic není...sorry, ale musíme na oštřovnu s Janine rukou...“ odsekl a chytil mě kolem pasu a odváděl pryč.Ostatní za námi zůstali zaraženě koukat.
„Nemusel si je tak odbýt vždyt‘ si dělali jenom srandu..“ řekla jsem jemně a podívala se na něj.Díval se do země a byl trochu rudý.
„Nic jim do toho není co my dva děláme...teda ne že bychom něco dělali...teda myslím tamto...to...teda....prostě se nemaj co starat!!“ zmateně mlel a ještě víc rudnul.Byla to ta nejroztomilejší věc na světě....já mám toho nejroztomilejšího kluka na světě, který má o mě starost a ted‘ se může přetrhnout, aby mě odvedl na ošetřovnu, jako bych tam nemohla dojít sama.
„Sonny?“ nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se samým štěstím usmívat.
„Mhm..?“ stále se díval do země, ale pak si uvědomil, že jsem mu řekla jménem a zastavil se, aby se na mě podíval.Měl zmatený pohled a trochu i vyděšený.Jakoby čekal, že udělal něco špatně.Já jsem se tále usmívala a dívala se mu do očí.Nikdo o mě v životě neměl takový strach a nikdo by pro mě skoro neobětoval život.Mohli jsme klidně v těch kobkách umřít, kdybychom nenašli východ a nikdo by o nás nevěděl a nenašel by nás.
„Miluju tě“ řekla jsem a položila svou dlaň na jeho tvář.Nejdřív jako by si neuvědomil, co jsem mu právě řekla.Pak se jeho oči rozšířily a vzápětí zúžily, protože se začal usmívat jako maniak.Začal skákat a tancovat po chodbě a výskat jako šílený.Začínala jsem být trochu zmatená a vyděšená...
„Sonny??..co je?..“ zastavil se a stále se na mě díval tím nejšt’astnějším výrazem jaký jsem u něj kdy viděla.Ulevilo se mi, že se úplně nezbláznil (jako by to ještě víc šlo
) a taky jsem se na oplátku usmála.Přišel ke mě a stál ode mě pár
centimetrů.Uchopil mou tvář do svých dlaní a díval se mi do očí.
„Janine...právě jsi mě učinila nejšt’astnějším klukem ve vesmíru...kam se hrabe ňáká ryba ve vodě nebo slunce na obloze....taky tě miluju Janine!MILUJU TĚ!!“ a políbil mě tak hluboce a procítěně, že jsem zapomněla na nějakou bolavou ruku nebo a nějaký lidi na chodbě.Byli jsme tu jen mi dva a na ničem jiném nezáleželo....dva blázni, co milují jeden druhého k zbláznění...
Pevně jsem se chytila Sonnyho a snažila se bolest v mojí druhé ruce vnímat co nejmíň.Kde to jsme??Očima jsem šmejdila po každém koutě téhle místnosti a napadalo mě tísíc možností kde bychom to mohli být.Nejistě jsme vyšli z knihovny a dostali se do zaprášené hnusné chodby.Všude bylo plno dveří a na zdech samé ozdoby, které vypadaly tak z minulého století.Co když jsme se dostali do nějaké jiné doby??Třeba ty dveře byli trhlinou v časoprostoru.
Ani jeden z nás nevydal ani hlásku.Byli jsme příliš vystrašení a taky jsme nemohli vědět, jestli tu někdo není.Jak nejopatrněji jsme uměli, jsme chodili po parketách a doufali, že se pod námi žádná nepropadne.Viselo tu spousta různých obrazů.Stářím byly, ale tak vybledlé a šešlé, že na nich nebylo poznat téměř vůbec nic.
Prošli jsme celý dům a zjistili, že tu nejspíš už pěkně dlouho nikdo nebydlí.Našli jsme vchodové dveře, ale ty byl zamčené.Po dalším hledání jsme se dostali k zadnímu východu, který byl taktéž zamčený, ale byly to mnohem menší dveře, takže šel lépe vylomit zámek.Což udělal Sonny nějkým starým pohrabáčem, který ležel u krbu.Když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že krajina kolem nás nám není nijak neznámá.Nacházeli jsme se ani ne kilometr od školy.
Ani ne po půl hodině jsme se dostali do školy a viděli, že už spousta lidí jde na večeeři.Zrovna jsme mezi těmi lidmi potkali i kluky od Sonnyho z pokoje a s nimi i Jepha a Berta.Když nás viděli celé zablácené a držet se za ruce, všichni spustili svoje „Woohooo“ a pískání.
„Co ste vy dva nezbedníci dělali, že vypdáte takhle???“ zařval Travis a úchylně se culil.Sonny se zamračil a věnoval mu nevraživý pohled.
„Po tom ti nic není...sorry, ale musíme na oštřovnu s Janine rukou...“ odsekl a chytil mě kolem pasu a odváděl pryč.Ostatní za námi zůstali zaraženě koukat.
„Nemusel si je tak odbýt vždyt‘ si dělali jenom srandu..“ řekla jsem jemně a podívala se na něj.Díval se do země a byl trochu rudý.
„Nic jim do toho není co my dva děláme...teda ne že bychom něco dělali...teda myslím tamto...to...teda....prostě se nemaj co starat!!“ zmateně mlel a ještě víc rudnul.Byla to ta nejroztomilejší věc na světě....já mám toho nejroztomilejšího kluka na světě, který má o mě starost a ted‘ se může přetrhnout, aby mě odvedl na ošetřovnu, jako bych tam nemohla dojít sama.
„Sonny?“ nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se samým štěstím usmívat.
„Mhm..?“ stále se díval do země, ale pak si uvědomil, že jsem mu řekla jménem a zastavil se, aby se na mě podíval.Měl zmatený pohled a trochu i vyděšený.Jakoby čekal, že udělal něco špatně.Já jsem se tále usmívala a dívala se mu do očí.Nikdo o mě v životě neměl takový strach a nikdo by pro mě skoro neobětoval život.Mohli jsme klidně v těch kobkách umřít, kdybychom nenašli východ a nikdo by o nás nevěděl a nenašel by nás.
„Miluju tě“ řekla jsem a položila svou dlaň na jeho tvář.Nejdřív jako by si neuvědomil, co jsem mu právě řekla.Pak se jeho oči rozšířily a vzápětí zúžily, protože se začal usmívat jako maniak.Začal skákat a tancovat po chodbě a výskat jako šílený.Začínala jsem být trochu zmatená a vyděšená...
„Sonny??..co je?..“ zastavil se a stále se na mě díval tím nejšt’astnějším výrazem jaký jsem u něj kdy viděla.Ulevilo se mi, že se úplně nezbláznil (jako by to ještě víc šlo
) a taky jsem se na oplátku usmála.Přišel ke mě a stál ode mě pár
centimetrů.Uchopil mou tvář do svých dlaní a díval se mi do očí.
„Janine...právě jsi mě učinila nejšt’astnějším klukem ve vesmíru...kam se hrabe ňáká ryba ve vodě nebo slunce na obloze....taky tě miluju Janine!MILUJU TĚ!!“ a políbil mě tak hluboce a procítěně, že jsem zapomněla na nějakou bolavou ruku nebo a nějaký lidi na chodbě.Byli jsme tu jen mi dva a na ničem jiném nezáleželo....dva blázni, co milují jeden druhého k zbláznění...
Komentáře
Přehled komentářů
Wow, tak to ti teda tleskám, to se povedlo, takovej strašidelno-romantickej dílek, navíc ulítlej jako vždy a taky hodně vtipnej:-Dty píšeš dokonale:-)
....
(Nicola, 28. 6. 2009 16:25)