Jared

Seděl jsem už asi na sté benzínce.Zapálil si cigáro.Právě jsem si koupil krabičku.Měl bych asi víc šetřit cigárama.Začal jsem ztrácet přehled o tom jak dlouho jsem na cestě nebo kde jsem.Vždycky jsem nasedl na nějaký nákladˇák a ujížděl kamkoliv.Jediné co jsem vnímal bylo, že jsem daleko od Sandry.

Pořád jsem ji měl před očima jak sedí ve svém okně a vítr si pohrává s jejími vlasy.Měl jsem být silnější!Měl jsem mu víc odolávat.Vždytˇ Sandra je pro mně vším.Ale já jsem se jím nechal vyhnat.Nechtěl jsem jí to říkat, protože vím že by jí to určitě vyděsilo.

Každou noc od té příhody v domě se mi zdál tentýž sen.Jak v tom domě umírám.Všichni nade mnou pláčou a Sandra se nad mým tělem zabije.Nechtěl jsem aby to tak skončilo.Věděl jsem, že takhle mu uniknu.Jsem srab a nesnáším se za to.

Dálnicí svištěla auta a mě dohořela cigareta.Típl jsem ji a zvedl se z obrubníku.Už jsem neměl skoro žádné peníze a počasí se začínalo čím dál víc podobat podzimu.Musel jsem konečně do nějakého města a tam zjistit jak se věci mají.Stoupl jsem si a vyhlížel nákladˇák.Jeden mi zastavil.

"Kam to bude hochu?" zařval na mě řidič s dobrosrdečnou tváří.

"Do nejbližšího města!" houkl jsem v odpovědˇ a vyškrábal se do kabiny.

Další ráno a já jsem se právě vzbudila z dalšího snu kde jsem s ním.Zírám do stropu a chci zase umřít.Je to už přesně tři měsíce co odjel a nedal mi vědět.Sakra jestli si myslí, že na něj zapomenu tak se šeredně mejlí!!!

Vyhrabala jsem se z postele a šla se umýt.Do školy jsem šla jako vždy pozdě.Poslední dobou pro mě začaly věci ztrácet cenu a smysl.Na co to všechno bez něj?!

Ve škole jsem seděla a jako vždy spala,kreslila si nebo četla.Spousta učitelů bylo překvapených kam zmizela ta skvělá žákyně z minulého roku.Bylo mi to jedno...jako věechno ostatní.Byla jsem jako suchá skořápka.

Po škole jsem si to šinula parkem a v mojí hlavě se opět honilo bezpočet katastrofických scénářů, co všechno se mu stalo.Patty mě hodně držela, ale chtěla jsem, aby byla štˇastná s Geem.Neměla by trpět na úkor mých problémů.Najednou jsem ucítila vibrace telefonu v kapse.To bude asi matka...měla o mě v poslední době starosti.Ano byla to ona...s povzdechem jsem zvedla telefon.

"Ahoj mami..copak je?"

"Ahoj zlatíčko...jak ti je?Jdeš domů?Mám dobrý oběd..."

"Jojo mami...za chvíli jsem doma...jen jsem se prošla ze školy.."

"Tak jo broučku...těším se" a položila to.Oddychla jsem si těžce.Proč i jí musím přidělávat takové starosti?Nejjednoduší by byl kdybych tu nebyla.Jaký byl ten nejlepší způsob smrti vlastně?Zase mi vibroval telefon.Co ta matka zase chce?!Bez přemýšlení jsem to zvedla a celkem nakvašeně jsem houkla.

"Noo?"na druhé straně bylo chvíli ticho.

"A-ahoj...tady Jared...Sandro?" zastavilo se mi srdce a nemohla jsem popadnout dech.Nedokázala jsem mu odpovědět!

"Sandro?!Jsi tam??" znejistěl

"Eh...jo..j-jo" vykoktala jsem.Bylo slyšet jak se usmál.

"Rád tě slyším...jak se máš?"

"Dobře...jak ty?" proč tak kecám?!Umírám tu bez tebe každý den!!

"Taky dobře...co škola?" proč se ptá na takové kraviny?!

"Nic moc...znáš to..kde jsi?"

"No...jsem v Lousianně..chtěl jsem se vrátit na místo kde jsem se narodil...je toho hodně a po telefonu to nejde...jen...jen jsem tě chtěl slyšet...víš..stýská se mi...moc...každý den" snažila jsem se zadržovat vzlyky.Během rozhovoru jsem se zhroutila na trávník.

"Jarede...miluju tě.." bylo jediné co jsem dokázala ze sebe vypravit.Z druhé strany se ozval hlasitý vzdech a chvíle ticha.

"Taky tě miluju lásko...budu už muset končit...moc mi chybíš...." další ticho a hluchý tón.Telefon mi spadl z ruky.Ležela jsem obličejem v trávě a jen vzlykala.Moje srdce se trhalo na kusy.

Po hodině jsem se zvedla a došla domů.Matka byla bez sebe strachy a už na mě chtěla začít křičet, ale když viděla můj výraz, tak mě jenom objala.Automaticky jsem začala opět plakat a zhroutila se do její ochraňující náruče.

Jared

Tak jsem konečně už jen pár kiláků od našeho malého města v Alabamě.Jak já jsem to místo miloval a zároveň nenáviděl.Ale Sandra byla tedˇ jediná věc, která mě tam táhla.

Po tom co jsem se vzpamatoval u té benzínky tenkrát, jsem si uvědomil, že uběhl asi měsíc a půl od té doby co jsem byl na cestě.Vyděsilo mě to.Musel jsem si dát cíl svojí cesty.Jinak bych nikdy neskončil s touláním.Ano...byla to rodná Lousianna.Místo mého dětství...dny kdy ještě všechno bylo normální, krásné a ničím nerušené.Potřeboval jsem se vrátit ke svému klidu.

Trvalo mi téměř měsíc než jsem se tam dostal.Bylo to tu téměř stejné jak jsem si to pamatoval.Poklidné městečko s milými lidmi.Našel jsem si tu práci jako poslíček za pár dolarů...abych se měl za co vrátit domů..do Alabamy.Nebyl jsem si úplně jistý, zda se mám vracet...neozval jsem se tak dlouho...možná na mě už zapomněla nebo si našla někoho jiného....já na ni myslel každý den a každou noc mě ve snu pronásledovala vůně jejích vlasů...její nádherné oči...její hlas...začínal jsem někdy stestkem šílet.

Jenže po tom telefonátu jsem měl co dělat, abych se okamžitě nesebral a nejel za ní hned v tu chvíli.Musel jsem ještě vydělávat.Jinak bych neměl ani na listek na nádraží.

Někdy jsem si vzpomněl na sebe před půl rokem a byl jsem znechucen.Nevím kdy se ze mě stalo to, čím jsem býval.Ale už nikdy jsem tím nechtěl být.Tohle léto mi otevřelo oči....a hlavně láska k Sandře...ta mi ukázala, že život za něco stojí..že je tu něco víc!

Co se týče Jeho....nedovolím mu aby ovládal můj život!!Jen at' si počká!Tohle jednou pro vždy skoncuju, at' mě to stojí cokoli!

Uběhl téměř měsíc od chvíle kdy mi volal.Proč říkal, že mě miluje?!Proč mě zase nechává čekat?!Je tak krutý!Začínala jsem ztrácet naději a den za dnem ubíhal.Už jsem si na ten stav začínala zvykat a dokonce mi připadalo,že se ani nezmění.

Pátek.Další ráno.Nejradší bych se na tu školu vysrala,ale píšem písemku z geometrie.Vyhrabala jsem se z peřin a šla dělat všechny ty věci co dělám každé ráno.Nevěděla jsem jestli jsem už blázen nebo jenom permanentně smutná.Strašně jsem taky zhubla,protože ve smutku vás ani jídlo netěší a doufáte, že možná zemřete jestli nebudete jíst a váš smutek zmizí rychleji.Oblíkla jsem si kalhoty,mikinu a vlasy jsem si učesala aby mi padaly do obličeje.Kruhy pod mýma očima nebyly zrovna nic pěkného.Brýle jsem už nenosila a měla jsem čočky.Vždycky se mi někde doma povalovaly,ale já na ně kašlala.Ted' jsem chtěla změnu a tak jsem brýle odložila.Vůbec jsem byla jiná i uvnitř.

Vyrazila jsem z domu a zapálila si cigaretu.Neměla jsem moc sílu,pže jsem už pár dní moc nejedla,tak jsem nikam moc nespěchala.Kam taky...nic mě ve škole nečekalo.Už jsem byla téměř před školou.Zvedla jsem hlavu abych se přesvědčila,že se nic nezměnilo na našem osazenstvu růžových barbínek.Jenže jsem zůstala zírat jako přikovaná.Nevěřila jsem vlastním očím.Moje mysl to nepobírala a myslela jsem, že mám opět vidiny.Stál tam...Jared...díval se přímo na mě těma modrejma očima.Pořád jsem stála a nebyla si jistá jestli se mi to jenom nezdá.Zahodil cigaretu,způsobem mě tak dobře známým.Šel ke mě a moje srdce najednou po tak dlouhé době ožilo.Stál pár centimetrů ode mně a já ho cítila a vnímala jeho duši.Díval se mi do očí.

"Ahoj krásko." řekl polohlasem a položil dlaň na mou tvář.Jakmile jsem ucítila jeho dotyk,tak jsem se okamžitě vrátila do reality.Nečekala jsem na nic a políbila ho.Náš polibek byl hluboký a plný lásky.Objal mě a zvednul do vzduchu.Smáli jsme se a zasypávali polibky.Bylo nám jedno, že stojíme uprostřed školního dvora a celá škola se na nás dívá.Oba jsme byli št'astní a v tuhle chvíli jsme byli na tomto světě jenom my dva.

Chytil mě za ruku a za neustálého pusinkováni jsme odešli pryč od všech těch pokrytců.Cestou jsme narazili na Petty s Gerardem,kteří nejdřív koukali jako spadlí z višně a pak se oba vrhli na Jareda a div ho neumačkali.Slíbili jsme si, že se všichni sejdem později.S Jaredem jsme vyrazili směr můj domov....

Jakmile se za námi zabouchly domovní dveře, už jsme se od sebe neodlepili.Naše vášeň a stesk po tom druhém byla obrovská.Stále šeptal mezi polibky jak mě miluje a každá chvíle beze mně byla nesnesitelná.Odnesl mě v náručí rovnou nahoru do mého pokoje.

Ležela jsem na jeho ještě vlhké hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce, který mi tak dlouho scházel.Ten rytmus jsem milovala.Jeho prsty tvořily prstýnky z pramínků mých vlasů.

"Promiň...omlouvám se ti za všechno co jsem ti způsobil...byl jsem zbabělý a hlavně jsem nebyl k tobě upřímný...to si nikdy neodpustím." mluvil klidným ale dramatickým hlasem.Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho modrých očí.Byl v nich smutek a trochu vztek.Políbila jsem ho.

"Jestli ti to udělá dobře, tak omluva se přijímá...ale hlavní je, že jsme ted' spolu a nechci aby nás ještě někdy něco rozdělilo....ta doba co jsi byl pryč, byla jako noční můra...já...nemůžu tu být bez tebe." zdálo se mi to nebo jeho oči zvlhly?Místo odpovědi mě políbil a přivinul do ještě pevnějšího objetí.Zabořila jsem obličej do jeho šíje a vdechovala jeho vůni.Chtěla jsem takhle zůstat navždy.Uzavřená před světem...s ním...navždy.

Z postele jsme vylezli až kolem pozdního odpoledne.Rozhodli jsme se sejít s Gerardem a Patty.Jared řekl, že nám chce všem něco sdělit a tak jsme si jako připomínku starých časů dali sraz opět na hřbitově.Do večera byl Jared unás.Mě to ani v nejmenším nevadilo a moje matka byla ráda, že ho konečně poznává a že já jsem konečně št'astná.

Po setmění jsem ho jakože šla vyprovodit domů, ale oba jsme zamířili na hřbitov.Jako obvykle přelezli zídku a proplétali se známou cestou k márnici.Tam se na Jareda opět vrhli Gee a Patt.Všichni jsme se smáli a oba se vyptávali na všechno možné.Jared opovídal jen stručně a smál se.Pak ale zvážněl.

"Víte vlastně...chtěl bych vám říct proč jsem odjel..."odmlčel se a všichni jsme tiše čekali s napětím co řekne "Bylo to kvůli tomu malýmu klukovi...co...co mě mučil tam v tom domě...stále mě pronásledoval ve snech.Viděl jsem Sandru umírat...a to jsem nechtěl nikdy dopustit." díval se do země když to říkal a pak se mu po tváři zkutálela slza.Chytila jsem jeho tvář do dlaní a zvedla jeho pohled do mých očí.Bylo v nich tolik lásky a strachu.Objala jsem ho a on si mě potom přivinul na klíně a pokračoval.

"Nesmíme se vzdát a musíme se mu opět postavit!Bude to jednou a bude to rychle.Vím co mám dělat a půjdu do toho sám!"

"Ne to ti nedovolím!" vykřikla jsem

"A já zas nedovolím, abys ohrozila svůj život." řekl pevně

"Jarede vždyt' tě minule málem zabil!!" začaly se mi do očí hrnout slzy při té vzpomínce najeho bezvládné tělo.

"Ne Sandro...prostě do toho jdu sám....protože přesně to on chce!Abyste se do toho zapletli vy!Ted' už by tě vážně mohl dostat!" haldil mě po vlasech

"Mohl bych taky něco dodat?" ozval se Gerard "Co když možná právě doufá v to že ji budeš chtít ochránit a půjdeš za ním sám a chce tě zničit?Pronikl už jednou do Sandřiny duše a tam viděl, že ona by kvůli tobě zemřela.Proto ten sen....kdybychom šli všichni budem slinější.Ted' víme už s kým máme tu čest....poravdě myslím, že už není poután k domu, ale je někde v očistci stále...museli bychom se dostat za ním,ale taky včas vypadnout nebo by se mohlo stát, že by nás to pohltilo." Jared poslouchal a vypadalo to, že asi má Gerard pravdu.

"Dobře tedy...půjdeme všichni...ale mám strach.." a opět mě obejmul.

"To my všichni.." dodal Gerard a díval se nepřítomně do země.

Vyprovodila jsem Jareda domů, teda spíš ke kámošovi u kterého bydlel.Doma jsem usnula téměř okamžitě.Svírala jsem polštář na kterém jsem cítila ještě vůni jeho vlasů.