"You're here with me, it's just we two.
So if you've died, why, then I have, too!"
-Cattacomb Kittens by Cinema Strange
Pomalu jsem přešla k Josephovi a chytila ho za ruku.Byla chladná,lehká ale přesto nejakým zvláštním způsobem hmatatelná.Při tom dotyku jakobych se s ním naprosto spojila.Naše mysl najednou byla jako jedno a moje srdce bylo za něj.V zápětí jsme se octli dole v hale.Joseph se rozhlédl jakoby to tu nikdy neviděl a já jsem věděla,že tomu tak skutečně je.Pak se s dávkou zvědavosti a převážně bázní zadíval na vchodové dveře.Pochopila jsem co je jeho největším přáním.Vidět svět venku,oblohu,rostliny,dýchat vzduch.Byl prostě jako každý malý kluk zvědavý i když nikdy nebyl jen tak obyčejným malým klukem.A taky se trochu bál a proto nechtěl být sám.Lehce jsem stiskla jeho přízračnou ruku na znamení,že jsem tu a taky abych ho povzbudila.Naposled se na mě podíval jakoby říkal děkuju a pak chytil kliku dveří.Probleskla mi hlavou myšlenka,že je zamčeno,ale dveře se bez problémů otevřely.Opět jsem vydechla údivem nad tou nádherou.Nebyla před námi ta ošklivá zahrada jakou jsme před chvílí procházeli.Ted' se před námi rozprostíral ten nejkrásnější sad jaký jsem kdy viděla.Josephovi se po tváři rozlil široký úsměv a směle vykročil do zahrady.Šla jsem s ním.Všude byly rozkvetlé stromy a slunce ozařovalo ten letní rej pilu a motýlů.Vše bylo jako v pohádce a plné omamných vůní.Květiny měly všechny barvy na jaké člověk může pomyslet a tvary květů byly překrásné.Tajil se mi dech a přála jsem si at' tahle nádhera nikdy neskončí.Přišli jsme k houpačce která byla obrostlá popínavými růžemi a Joseph se na ni posadil.Byl št'astný,že ho tolik očekávaný svět nezklamal.A já byla št'astná za něho.Pak jsme se vydalí dál zahradou až jsme došli k onomu odlehlému rohu,který mě vždy tak přitahoval a vyvolával ve mě ten zvláštní pocit.Před sebou jsem spatřila důvod.Byl tu Josephův hrob.
Byl obklopen modrými chrpami a na náhrobním kameni byl plačící anděl.Josephova tvář posmutněla a klekl si k svému hrobu.Chvíli jen tak seděl a pak se otočil ke mně.Poprvé promluvil.
"Děkuji ti.Už jsem konečně volný.mohu ted' v klidu odejít za svým tatínkem a maminkou.Vybral jsem si tě protože máš dobré srdce a tvá mysl není jako ostatních lidí,kteří mají v sobě tolik zášti.Tento svět není pro lidi jako jsme my...pojd' se mnou!Bude ti tam líp.Stačí mi jen dát ruku a společně se vydáme do míst kde nikdo není smutný a vše je tak nádherné jak si jen můžeš přát."
Věděla jsem,že má pravdu a necítila jsem důvod proč s ním nejít.Už jsem mu podávala ruku,když jsem za sebou uslyšela něčí hlas jak zoufale volá moje jméno.Otočila jsem se jako ve snách a spatřila tam chlapce s pronikavě modrýma očima,ze kterých se mu po tváři řinuly slzy.Stál tam uprostřed té nádherné zahrady,ale nějak jakoby sem nepatřil.
"Sandro!Počkej!...neodcházej!!Prosím!!Zůstaň tu se mnou!" zvolal zlomeným hlasem.Otočila jsem se na Josepha,který jakoby ho neviděl a stále čekal až ho chytím za ruku.
"Sandrooo...prosím..nenechávej mě tu..prosím bud' tu se mnou....Sandro miluju tě!!!" otočila jsem se opět na modrookého chlapce a viděla jak klečí na kolenou a celé jeho tělo vyjadřuje beznaděj.Plakal tak usedavě,že mě to donutilo přemýšlet proč jem vlastně tady.Otočila jsem se zpátky na Josepha.
"Jsi tu se mnou,jsme tu jen my dva.Ale když jsi umřel,tak proč bych měla já taky?" nechápavě se na mě podíval a pak se mu pomalu v tváři začal rozlévat výraz nespokojenosti.Najednou jsem pochopila,že Joseph je taky velmi rozmazlený a vždy dostal to co chtěl.Rychle vstal a postavil se přímo přede mě.Vpil svůj pohled do mých očí a mé se rozšířily strachem.Začal křičet.Dlouhý a přerývavý křik nespokojenosti.Celá krásná zahrada vmžiku zmizela a my se opět octli v měsíčním svitu uprostřed zarostlého dvora.Když konečně přestal křičet,zhroutila jsem se na zem.Vše se vrátilo do relity.Slyšela jsem jak se ke mně Jared snažil doběhnout,ale Joseph ho jen pouhou myšlenkou odmrštil zpět.Snažila jsem se zvednout,ale jako bych byla paralizovaná.Ted' jsem viděla jak Gerard a Patt stojí před domem s děsem ve tvářich.Jared stále ležel na zemi a nemohl se hýbat....
"Proč nechceš jít se mnou?!?Ja myslel,že jsi kamarádka??" ječel Joseph jako pominutý.
"Jsem..ale já nemůžu..ještě nechci..." koktala jsem a snažila jsem se nadechnout ,protože jsem cítila jakoby mi někdo ležel na prsou.
"Nechceš?!Musíš!!" křičel Joseph
"Nech ji bejt ty malej fracku!" zařval Jared a pokusil se opět vstát,ale Joseph se na něj jen otočil a Jared se začal svíjet v neuvěřitelných křečích.
"Neeee nech ho být!!!Jaredeeee!!" snažila jsem se to zastavit.V tu chvíli jsem ze všech sil se snažila vidět vůj štít a svoji sílu,ale vše bylo téměř marné.Pak jsem ale ucítila najednou jakoby úlevu na mojí hrudi a mohla lépe dychat.Uvědomila jsem si,že si Joseph zřejmě našel novou hračku.Jared se vznášel ve vzduchu a byl rozepjatý jako Ježíš.Ve tváři výraz naprostého utrpení.Snažila jsem se navydat ani hlásku, abych se neprozradila.Odtrhla jsem oči od toho hrůzného výjevu a hledala pomoc u Gerarda a u Patty.Zachytila jsem jejich pohledy.Všichni jsme v tu chvíli věděli přesně co dělat.Zavřeli jsme oči a spojili se všichni dohromady.Jediná věc na kterou jsem tedˇ myslela byl Jared.Nesmím ho ztratit.
Začali jsme vymítat ducha na onen svět.První věc, kterou jsme se kdysi naučili.Když jsem otevřela oči, už jsme se nacházeli v jiné dimenzi.Tohle se stane vždy.Vše kolem nabylo jiné podoby i když jsme všichni věděli,že jsme na stejném místě.Stromy se hýbaly a obloha byla černomodrá a vlály tu černé větrné proudy.Mezi stébly trávy se míhaly postavy a vidiny.Jared byl stále ve vzduchu,ale už tam nelevitoval,ale byl na opravdovém obrovském křízi a jeho aura vytékala otvory v hrudníku.Joseph se zřejmě dobře bavil.Duchové totiž vidí svět v jejich dimenzi.V té ve které my nevidíme všechny přízraky a věci, které jsou pro naši realitu nemožné.Jenže narozdíl od nás oni mohou přecházet mezi dimenzemi a tehdy se nám "zjevují".My do jejich dimenze můžeme jen velmi vyjmečně a to právě za situací jako je tahle.
Všichni tři jsme stáli a drželi se za ruce.Jednohlasně jsme odříkávali formuli v exorbitálštině.Joseph si to po chvíli začal uvědomovat a začal křičet a zakrývat si uši.My pokračovali.Stále křičel......a pak...najednou zmizel.Věci nejsou někdy tak složité v závěrečné fázi.Zmizel i Jaredův kříž a on jen ležel bezvládně na zemi.Rychle jsem k němu doběhla a vzala jeho hlavu do dlaní.Byl v bezvědomí.Sakra.Co ted´?!
"Musíme rychle odsud!" překřikoval vítr Gerard a díky jinému zakřivení zvuku se zdálo jakoby na mě křičel ze strašné dálky a přitom stál přímo u mě.Všichni jsme se pokusili zvednout Jareda s jít směrem k zídce,ale najednou to bylo tak daleko.Už jsme ani jeden nemohli dál.Bezradně jsem klesla na kolena a držela Jareda v náručí.Dívala jsem se na jeho bezvládný obličej a vzpomněla si jak statečně mě bránil a kolik vytrpěl.Naklonila jsem se a políbila ho.Najednou to ukrutné hučení v mých uších ustalo a horký vítr přestal šlehat mou tvář.Otevřela jsem oči a zjistila,že se dívám do zmatených modrých očí Jareda.Cítila jsem,že jsme opět zpátky v naší realitě a to co nás do ní právě vrátilo, byl ten polibek.Pocit něčeho opravdového....
Ten večer,když jsme leželi s Jaredem naproti sobě v mojí posteli,jsme ani jeden nepromluvili.Dívali jsme se jeden na druhého a nebo se líbali.Stále si připomínali to, co nám zachránilo život.Pochopila jsem, že mě opravdu miluje a je pro mě ochotný i zemřít.Víc důkazů jeho lásky jsem nepotřebovala.Nevím co se to s námi stalo,ale jako bychom odted´ byli jedno tělo a jedna duše.
Uběhl týden od příhody v Josephově domě.Poprvé ve svém životě jsem se cítila opravdu štˇastná.Nemohla jsem tomu někdy až uvěřit.Jared byl něco co jsem si vždy přála.Choval mě jako poklad a jeho tlukot srdce bylo to, co me každou noc konejšilo ke spánku.Ten zážitek v domě ho opravdu nenávratně změnil.Jakoby se v něm něco zlomilo.Jednou jsem o tom chtěla mluvit,ale tak nějak neurčitě odpověděl a pak mě jenom pevně objal a asi hodinu přemýšlel.Chtěla jsem vědět co se v něm děje,ale nedokázala jsem se ho prostě správně zeptat.Začínala jsem se o něj někdy bát.
Škola se nám zase blížila.Jenže tento rok bude o jednoho člověka v naší třídě míň.Jared nenastoupí.Chce odjet.....Dlouho jsme o tom mluvili a vše si vysvětlili.Není to kvůli mně v žádném případě.Prostě už nedokáže dál žít v tomhle městě.Jeho rodina není žádné zázemí a nic ho tu nedrží...kromě mě.Chtěl moc abych jela s ním,ale já nemůžu opustit školu a svoji matku.Strašně bych chtěla být s ním.Moc ho miluju a právě proto chci aby byl štˇastný.A tady nebude.Věděla jsem, že mi bude neuvěřitelně chybět.Už tedˇ mi chybí.
Týden před začátkem školy.Seděla jsem na parapetu svého okna a čekala na něj.Věděla jsem, že dnes večer odjede.Nesnáším loučení....
Pohlédla jsem opět dolů a on tam stál.Vedle něj na zemi jeho brašna.Díval se na mě a měl slzy v očích.Vítr si pohrával s jeho vlasy.Tento obraz se navždy vtiskne do mojí paměti.
Vylezl po stromě a ladně skočil do mého okna.Mlčeli jsme.Slova byla zbytečná.Naše srdce mluvila za nás.Něžně mě objal a lehli jsme si na postel.Oknem pronikala měsíční záře.Držel mě v náručí a díval se mi do očí.Měl strach.Cítila jsem to a on to věděl.Stokrát bych si přála atˇ nikam nejezdí.Atˇzůstane se mnou.
"Řekni atˇ zůstanu.." začaly mi téct po tvářích slzy " prosím řekni atˇnikam nejezdíma a zůstanu tady s tebou do konce svých dnů." jeho hlas se chvěl.Nedokázala jsem mluvit.Nemohla jsem ho nechat se tu trápit.Raději bych kdyby byl volný, než se tu navěky trápil.Políbila jsem ho a snažila jsem se projevit všechen svůj cit.Slovy to nebylo možné popsat.Pevně mně objímal a jeho vášeň byla obrovská.Byly to naše poslední chvíle a my je nechtěli promarnit.Oba jsme věděli přesně, co tedˇ chceme.
Sundala jsem mu jeho koženou bundu a pak tričko.Oba jsme byli v mžiku nazí a jen jsme se objímali.Cítili tělo toho druhého a vnímali každou jeho část.Když jsme se milovali, nedokázala jsem zadržet slzy.Ta představa, že už ho možná nikdy neuvidim ničila moje srdce.Tohle je naše sbohem a já doufala, že ne navždy.Jediné co mi tedˇ zbylo, byla naděje.
Stál u okna a jeho siluetu ozařovalo světlo za jeho zády.Zdál se být téměř jako přízrak.Věděl, že nespím,ale stále jsme nechtěli mluvit...bylo by to ještě těžší.Věnoval mi poslední pohled a nejrychleji jak mohl zmizel v okně.Ležela jsem v náhle tak prázném pokoji.Ještě zůstával pocit jeho přítomnosti.Cítila jsem ještě jeho vůni na svém těle.Uvědomila jsem si jak je tedˇ můj život bez něj prázdný.Začala jsem plakat.Tak srdceryvně jako nikdy.Bylo mi všechno jedno.Chtělo se mi vykřičet všechen ten žal, který mě svíral uvnitř.Moje hysterie se následně změnila v naprostou apatii.Zírala jsem do zdi a moje hlava byla naprosto prázdná.Unavená pláčem jsem usnula.