Jdi na obsah Jdi na menu
 


Od té noci kdy jsem mu řekla,co si o něm myslím,jsem s ním nepromluvila ani slovo.Nebo spíš jsem se snažila omezit to jen na to nejnutnější....jelikož schůzky byly pro mě nutné,tak jsem na ně chodila,ale jinak jsem téměř nevycházela z domu.Snažila jsem se myslet na ten dům....dokonce jako bych se určitým způsobem ztotožňovala s tím chlapcem....kolikrát jsem stála za oknem a snažila si představit jak se asi musel cítit.Někdy mi připadalo,že ho to nemuselo až tak trýznit,když neznal ten okolní svět.Trochu jsem mu i záviděla,že tu krutost lidí ani nepoznal....ale kdo ví jaký byl jeho otec...každopádně jsem věděla,že za každou cenu ho musíme osvobodit..nezaslouží si věčné zmítání v očistci.

Zbýval přesně týden do jeho narozenin....náš plán spočíval v tom vejít do toho domu úderem dvanácté a pak zjistit o co přesně jde.To málo co jsme zjistili bylo,že duch uměl být agresivní,ale bude mluvit s tím koho on si vybere...nebylo řečeno co se stane těm zbylým....udělali jsem všechna možná opatření abychom snížili moc zlých sil...tedˇ už nám zbývalo jen doufat...

Ten týden uběhl naprosto příšerně.Každý den jsem se pohádala s matkou a jednou jsem dokonce nemohla na schůzku.Těšila jsem se až konečně v pátek vypadne za svým přítelem.Jinak co se týče Jareda..ten se v poslední době choval nějak zvláštně...už to nebyl ten rozesmátý bláznivý kluk,ale vážný a soustředěný člověk.Nepoznávala jsem ho......ufff dneska se sejdem na hřbitově a pak jdem do toho domu...strašně se bojim!

Jared:

To co mi Sandra řekla se mě opravdu dotklo..zaseklo se to do útrob mojí duše...uvědomil jsem si jak strašně podle a hnusně jsem se k ní zachoval.A nejen k ní,ale i ke Chris...jsem hajzl.Jenže tím,že se budu litovat tím nic nespravím.

Musel jsem se rozhodnout...bylo to hodně těžké...Chris mám rád a byl jsem s ní ňákej ten měsíc...no jo jenže asi mi to patřilo...když jsem jí řekl,že bychom se měli asi rozejít,tak po mě začala házet všechno co jí přišlo pod ruku..No ani se jí nedivím....jen doufám,že po mě tedˇ nepůjdou její bratři...

Dnes je pátek..o půlnoci se dostanem do Domu..mám strach.Kolikrát jsem se sám sebe ptal proč jsem se na to nevykašlal.Mohl jsem ještě tenkrát ustoupit,ale já blbeček to neudělal,protože mi to přišlo jako dobrá sranda....jenže tedˇ.....tedˇ se něco změnilo...vím to...je to uvnitř ve mě...od té doby co jsme začali cvičit,tak se ve mě probudilo něco co jsem dosud neznal.....

A proto tam jdu....musím ochránit Sandru...vrhá se do něčeho co jí může strašně ublížit.Nechci ji ztratit...i když ji vlastně nemám,ale nemůžu dopustit aby se jí něco stalo.Klidně se dokážu smířit s tím,že mě bude nenávidět,ale nikdy bych si neodpustil kdyby se jí něco stalo....ano...mam jí moc rád.

Kamarádi mi říkají,že jsem se změnil....že už s nimi nechodím na noční tahy ulicemi...neničím auta..neopíjím se s nimi......jenže já už prostě nemůžu!Pořád mi zní v hlavě ty její slova ""Musíš něco cítít,abys mohl pochopit co cítí ostatní!".....a já začal cítit!Začal jsem milovat!

Pokaždé když se na ni podívám,tak moje srdce začne bít jako o závod a já se cítím živý.Jenže pokaždé když se mi podívá na ten moment do očí vidím jak jsem jí ublížil.V tu chvíli bych si nejraději nafackoval.Jenže vím,že i kdybych se jí stokrát omlouval,tak to budou jenom slova...nesnášim plané řeči!Věděl jsem že v této situaci za člověka musí promluvit činy.A proto se dnes budu snažit jí být na blízku..aby věděla,že tu jsem pro ni.

Ne nestal se ze mě romantik...jen už prostě vím,že na toho člověka,který tu byl před pár týdny,se tedˇ nemůžu ani podívat.Chce se mi zvracet...

Opíral jsem se o roh domu a díval se nepřítomně do ulice,když v tom moje srdce opět začalo bít a já ji viděl na druhé straně ulice.Ona mě vidět nemohla,tak jsem si vychutnával tu pozici pozorovatele.Měla na sobě sukni,kteá jí vlála kolem lýtek a občas jí vylítla nad kolena.V tu chvíli bych nejradeji vyvraždil všechny kdo to mohli vidět.V poslední době nenosila nic jiného než černou a proto měla i černé obyčejné tričko,ale já viděl ty křivky a nejraději bych se jich dotýkal od rána do večera.Vlasy jí vlály kolem obličeje a neposlušně ji pořád otravovaly.Záviděl jsem těm vlasům,že se mohou beztrestně dotýkat jejích tváří.Tolik jsem si přál ji pohladit a ona by se na mě podívala těma hlubokýma očima řekla mi,že mi odpouští.Cítil jsem,že nad sebou začínám ztrácet kontrolu a raději jsem ač nerad odtrhl pohled.Zapálil jsem cigáro a kráčel zpět domů..nebo spíš k tomu místu kde bydlím...tomu se ani domov nedá říkat.

Večer byl na léto celkem chladný.Šla jsem směrem k domu.Sraz jsme měli domluvený v půl dvanácté na konci ulice.Už z dálky jsem je viděla.Choulící se postavy Gerarda a Patty a Jaredovu štíhlou chladem shrbenou siluetu.

Měla jsem strašný strach.Věděla jsem,že se nesmím poddat.Jestli budu slabá,tak nade mnou může zlo získat moc.

"Ahoj" pozdravila jsem skupinku.Všichni měli vyděšené výrazy.

"Tak jdem..na to?" řekla jsem suverénně.Vydali jsme se tedy směrem k domu.

Všichni čtyři jsme se postavili před branku a zírali na tu budovu.Zdálo se všechno jako předtím.Jenže všichni jsme uvnitř cítili,že není vše jak se zdá navenek.

"Kolik je?" špitla Petty

"Za deset" odpověděl Gerard.

Beze slova jsme se odebrali k postranní zdi,na kterou poprvé tehdy lezl Jared.Gerard vzal žebřík,který jsme přinesli abychom mohli vyšplhat zpět.Zhluboka se nadechl a začal lízt na popelnice.Sesunul žebřík a sešplhal po něm dolů.Po něm lezla Patt a pak jsme zůstali já s Jaredem.Už jsem se chystala,když mě ještě zadržel.

"Chci abys věděla,že se ti ještě jednou omlouvám za všechno...a prosím až budeme uvnitř,tak měj na paměti,že jsem ti nablízku.." v jeho výrazu byl strach..ale ne strach o sebe....to mě naprosto překvapilo.Přikývla jsem a šplhala dál.Na druhé straně už čekali Gerard a Patt.Ve chvilce se k nám připojil i Jared a všichni jsme se vydali k domu.Bylo to celkem obtížné vzhledem k hustotě vysokých trav a keřů.Od chvíle kdy jsem vstoupila na tuto půdu,se mě zmocnil silný pocit neklidu.Mé smysly zbystřené cvičením mi říkaly,že jej tu velká energie nahromaděná kolem domu.Pak mně opět upoutal onen roh zahrady,jako tenkrát.Ani nevím proč,ale hned jsem stistkla Jaredovu ruku.V tu chvíli mně to uklidnilo.

Gerard věděl,žeje dům zamčený a proto jsme bez prodlení přešli ze strany k sklepnímu okýnku.První vlezl Gee a po něm Patty,pak já a nakonec Jared.Byla tu naprostá tma.Všichni jsme konečnš rozsvítili baterky.Všude bylo spoustu různých truhel a krabic,nějaký starý nabytek a další neidentifikovatelné objekty.Automaticky mě Jared opět chytil za ruku.Neuvěřitelně to tam smrdělo a určitě tam byly krysy.Gerard nás vedl ke schodům nahoru.Byly ze dřeva,rozvrzané a spoustu jich chybělo.Nahoře jsme vešli do předsíně.Okny prosvítal měsíc a světla lamp.Prošili jsem obývák a kuchyň,nebo tedy to co z toho zbylo.Stále se nic nedělo.Nevěděla jsem zda mám něco vůbec čekat.

U schodů dp druhého patra jsem se zastavila u jednoho obrazu a posvítila na něj baterkou.Byl to obraz ženy v modrých šatech.Měla krásné černé vlasy a modré oči jako dva drahokamy.Ale její pohled byl plný smutku a utrpení..nemohla jsem z toho obrazu odtrhnout oči a byla jsem jako v tranzu.Až když me Jared odtáhl po schodech nahoru.Zanechalo to ve mně pocit samoty a nejistoty.Druhé patro bylo plné prachu a vypadalo spustošeně.Byla tu spousta dveří.Jakoby tu byla spousta malých pokojů.Otřásla jsem se při té představě,že některé z nich musely být zatraceně malé.pomalu a opatrně jsme procházeli kolem všech dveří a přemýšleli zda je máme otevřít.

"Musíme najít jeho pokoj..." řekla jsem aniž bych chtěla.Všichni se na mě otočili s nechápavými výrazy. "Abychom ho dostali ven,tak musíme najít místo kde je jeho duše stále uvězněná..." tedˇ už se na mě všichni dívali vyděšeně a stáli jako kamenné sloupy.Šla jsem tedy k prvním dveřím a zkusila je otevřít.Uvniř byl pokoj asi 2x1.Udělalo se mi mdlo při představě,že bych měla v tak malém prostoru strávit víc jak minutu.A navíc to tam strašně páchlo.Takhle jsme všichni začali otevírat všechny dveře a každému bylo hned jasné,že to jeho pokoj není,když jde tak lehce otevřít.Pak jsem ale zahlédla něco, co upoustalo moji pozornost.Byla to díra, která vedla nahoru na půdu.Byl tu poklop.Otevřela jsem ho a vylezla po žebříku nahoru.Když jsem vylezla nahoru,vydechla jsem údivem.Byla to nádhera....

Všude po zdech i po stropě byly namalované obrazky.Nejrůznějších tvarů a postav.Vyjadřovaly jak sny,tak pocity.Víly,andělé,skřítci,duchové a d'áblové.Byla jsem naprosto uchvácena.Zřejmě se celé ty roky zabýval tvorbou vlastního světa.Vytvářel si ve své vlastní mysli imaginární postavy.Škvírami ve střeše prosvítal měsíc a vytvářel tak dokonalou atmosféru.Bylo to úžasné a ani trochu jsem se nebála,když přede mnou se v jednom z měsíčních paprsků vynořil malý asi 12letý chlapec. Stál tam a jen se namě díval.Cítila jsem uprostřed svojí duše naprostý klid.Vyčkávala jsem až na mě promluví.Notnou chvíli jsme stáli naproti sobě a vpíjeli se do druhého pohledy.Pak lehce pohodil hlavou za sebe a naznačil mi abych šla s ním.Následovla jsem ho a pozorovala jak prosvítá když projde měsíčním paprskem a ve tmě lehce světélkuje.Půda byla velká a prostorná a muselo se chodit mezi trámy,které jakoby oddělovaly jednotlivé části.Došli jsme k velké dřevěné truhle.Chlapec se na mě podíval.Došlo mi,že jsem to měla zřejmě otevřít.Zámek nebyl zamčený a tak jsem jednoduše odklopila víko.Přede mnou se právě rozkládala ta největší sbírka plyšových medvídků jakou jsem viděla.Všichni byli tak nádherní.

Takto mě postupně vedl k různým truhlám a v každé mi ukázal své poklady.Bylo vidět,že mu dopřávali vše co si malý kluk mohl přát.Chtěl mi tím říct jedno....nikdo ho tu doma netýral.Chtěl očistit jméno svého otce.Nakonec mě zavedl k osvětlenému místu mesícem,kde byl psací stůl a na něm ležely nějaké papíry.Byly zaprášené jak se jich nikdo 50 let nedotknul.Vzala jsem jeden z nich a očistila ho.Byl to rodný list chlapce.Stálo na něm:

Joseph Johnnatan Kingsley

-narozen s nevyléčitelnou srdeční vadou

A mně došlo proč ho jeho otec držel celý život v domě.Bál se o něj.Bál se, že ho ztratí.Nechtěl ho vystavovat nebezpečí a okolnímu zlému světu.Proto mu raději vytvořil vlastní perfektní svět doma.Byla jsem dojata a slzy mi tekly po tvářích.Četla jsem další papíry na kterých byl průběh jeho zravotního stavu a jak se časem zhoršoval.Neustále mi docházelo jak jsme se všichni mýlili.Došlo jsem k jeho úmrtnímu listu,kde stálo,že zemřel ve svých 13 letech na srdeční zástavu.

Někdo začal bušit na půdní poklop.Byla jsem jako v jiném světě a téměř jem nevnímala,že se sem někdo snaží dostat.Joseph zpozorněl a najednou se v jeho tváři zračil vztek a chtěl začít bránit svůj svět do kterého nezvaní něměli přístup.A tehdy jsem pochopila,že si mě vybral abych s ním sdílela jeho tajemství.A proto tehdy tak návštěva domu poznamenala Gerarda a jeho kamarády.Nebyli zvaní.

Chtěla jsem Josepha zastavit,ale nevěděla jsem jak,tak jsem vykřikla "Nech je být!Nejsou důležití!Jsme tu jenom my dva!" Joseph se otočil a chvíli se na mě díval a pak jakobych slyšela jeho myšlenky.Říkaly,že chce abych šla s ním.Nechce zůstat sám.Na znamení souhlasu jsem přikývla....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář