Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zaneseni ochraných kamenů padlo na mě s Gerardem.Nevim proč,ale prostě to tak bylo.Mám menší tušení,že mě trochu oblbli....ale co vždyt´ zatim o nic nejde.Jen vylézt na zídku a hodit pár kamenů.

Stáli jsme a zírali na ten barák.Pak jsme ho beze slova obešli a postavili se k zadní zídce.Dotáhla jsem popelnici a vylezla s její pomocí na zídku.Rozhlídla jsem se po té zahradě a projel mnou nevím proč mráz i když bylo dost teplé léto.Všude byly samé keře a vysoká tráva.Žádný náznak aspoň cesty nebo něčeho takového.Zdálo se,že je ti i spousta odpadků a pohozených věcí,které někdo přehodil přes zedˇ jen aby se jich zbavil.Tenhle druh lidského chování jsem někdy opravdu nechápala.

"Děléj!Musíme odsud co nejrychleji vypadnout!" pobízel mě zezdola Gerard.

"No joo.." řekla jsem téměř nepřítomně.Stále jsem musela zírat na cosi v úplně odlehlém koutě zahrady.Někdy mám asi až moc velkou fantazii.......

Gerard mi podával pytlík s kameny.Zdál se už být celkem nervózní.Já jsem z nějakého důvodu zůstávala stále klidná.Vylovila jsem dva kameny a hodila je nejblíž k domu jak jsem mohla.V tu chvíli mnou projel hrozně zvláštní pocit.Málem jsem se neudržela na zdi.S velkou námahou jsem vyndala zbylé dva a hodila je přímo do oken jak jsme se dohodli.Pak jsem nejrychleji jak jsem uměla slezla a snažila se jít co nejrychleji pryč.Gerard spěchal za mnou.

Zhroutila jsem se v parku na lavičku a vzala svou hlavu do dlaní.Tohle nebylo dobré.

Gerard vedle mě chvílijen tak seděl a pak mě beze slova objal.Pevně jsem se mu položila do náruče.V tu chvíli to bylo něco co jsem ze všeho nejvíc potřebovala.Hladil mě po zádech a já znovu nbývala energie.Po chvíli promluvil.

"To nic...to zvládneš...potřebuješ ještě upevnit svůj štít" konejšil mě svým hlasem.Byla jsem mu vděčná.Pomalu jsme vstali a já se odebrala domů.Na rozloučenou mě ještě objal.

Ležela jsem a snažila se usnout.Ale jako na potvoru jsem nemohla ani zavřít oči.Koukla jsem se a bylo už 11h.Ještě chvíli jsem zírala do stropu,když najednou jsem slyšela jak někdo venku píská po mým oknem.To jako někdo pískána mě?!Petty?Ale to by prozvonila.....Vstala jsem a přešla k oknu.Jenže k mému velkému překvapení tam stál Jared!

"Ahooj!" pozdravil zezdola.

"Pššt!Co je?!"

"Mám něco co by tě mohlo zajímat...našel jsem to dneska u dědy na půdě."

"Ok...tak polez nahoru.." naznačila jsem mu aby vylezl po žebříku na stromě.Odhrnula jsem závěs a sedla si na postel.Vkradl se do mého okna a sedl si naproti mě na postel.

"Hele a nemohlo to počkat do rána?" zajímala jsem se,jelikož mi fakt nešla na rozum tahle jeho noční návštěva.

"No...možná jo..ale já jsem z toho byl tak nadšený,že jsem to musel hned někomu ukázat." byl celý rozzářený a jeho obličej osvětlovalo jen pouliční světlo lampy.

"Tak co to je?"

"Je to stará kronika tohoto města...myslím,že tohle věc ke které bychom se jen tak nedostali..ještě jsem to nečetl ani celé...jen vím,že je to asi 60 let staré...což by nám mohlo ohromně pomoct!!"

"Jééé..ukaž!" rozsvítila jsem lampičku a začala se hrabat v knížce.Bylo to opravdu zajímavé.Zdálo se,že jsou tu záznamy o všech obyvatelích a jejich činech.Výstřižky z novin a různých oběžníků.

"Co je?!" najednou jsem se prudce podívala na Jareda.Cítila jsem,že si mě prohlíží.Povytáhl koutk úst a přihnouřil lehce oči.

"Víš že bez brýlí vypadáš jinak?...chci říct...sluší ti to.."

Dost mě to zaskočilo a doufala jsem,že nerudnu.Vykoktala jsem ze sebe "dík" a rychle se opět soustředila na knížku.

"A hele!Tady je něco!Rok 1956...Velká oslava města přerušena šílencem,který začal děsit obyvatele....a tady....šílenec opět spatřen v ulicích města...hele nemyslíš,že by to mohl být náš "chlapec"???....možná se snažil utýct pryč.." Jared vypadal zamyšleně,což ho dělalo ještě přitažlivějším.Popravdě mi ani nedocházelo,že právě sedí na mojí posteli.

"No...mohl by to být on..je to dost pravděpodobné...chudák..to muselo být strašné být zavřený tak dlouhou dobu v jednom domě." jeho hlas mě opět vyrušil z mých myšlenek.Pak se podíval na hodinky a vstal k odchodu.

"Už je pozdě..budu muset jít...musím zítra do školy." ted´ jsem neudržela smích.

"Odkdy tebe zajímá jestli budeš ve škole?!"

"Zítra je poslední den...tohle zmeškat nesmim!..tak dobrou.." zastavil se v okně a usmál se.Pak sešplhal zpátky dolů.Zhasla jsem lampičku a lehla si zpátky do postele.Nevím proč ale měla jsem úsměv od ucha k uchu.Ani nevim jak,ale skoro hned jsem usnula a musím říct,že se mi spalo opravdu dobře.

Poslední den školy...je to tu...tolik očekávané prázdniny začaly!!A moje noční můra s nimi.....

Ted už jsem se nemohla vyvlíknout z žádného setkání na hřbitově.Ne že by mi nějak extra vadily,ale musím se přiznat,že jsem z toho měla strach.Kolikrát jsem si nadávala ,že jsem se do toho pouštěla.

Už týden prázdnin je pryč.Konečně jsem se naučila ovládat svůj obranný štít natolik,že jsem dokázala odrážet Gerardovy cvičné útoky.Bylo až neuvěřitelné kolik netušených schopností tenhle zakřiknutý kluk v sobě skrývá.Stejně tak jako Jared....jenže u něj to bylo jako kdyby jeho schopnosti vyplývaly z jeho přirozenosti....jako kdyby nebylo nic zvláštního,že dokázal během jednoho dne tolik věcí najednou.Jít na zkoušku kapely,hledat informace v knihovně,jít do práce,zajet do vedejšího města pro kroniku a ještě přijít včas na sraz.Čím dál víc mě tenhle kluk udivoval.

"Čau.." ozvalo se ze dveří kobky a obličej Jareda osvítily svíčky,které hořely na podlaze.

"Ahoj" hlesla jsem.Byla jsem opřená o stěnu s nohama nataženýma před sebou.

"Kde jsou ostatní?" řekl udiveně

"Patty musí zdrhnout z rodinné oslavy a Gerard se ještě neukázal..a já jsem nechtěla být doma a navíc jsem ti nemohla dát vědět jestli nikdo nepřijde..." mluvila jsem a opírala si hlavu o chladivou zedˇ.

"Ježííš...proč jsme si už dávno nevyměnili čísla všichni?!" a vytáhl svůj telefon.

Uchechtla jsem se a nadiktovala mu svoje číslo a on mě svoje taky.

"No tak co budeme dělat?....počkáme na ně?" řekl nejistě a sedl si vedle mě.Nevím proč,ale najednou mi začalo bít srdce rychleji.

"Nevím....můžeš na mě zkusit zaůtočit..jsi v tom lepší než já..." velmi dobře jsem si uvědomovala jak hloupě to vyznělo,jen jsem doufala,že on to nebude rozebírat.

"Ok" bylo jediné co řekl.Posadil se naproti mě a já skrčila nohy do tureckého sedu.

Oba jsme zavřeli oči a chvíli meditovali.Viděla jsem svůj štít.Byl krásný a zářil fialovým světlem.Pak najednou jakoby někdo nejdříve pozvolna,ale pak silněji se snažil ho rozbít.Bylo to oslňující zářivé červené světlo.Nápor byl už téměř neúnosný a můj štít začal mít trhliny.Chtěla jsem křičet,ale nějak jsem nemohla.Nedokázala jsem se ani pohnout....

Vzbudila jsem se v Jaredově náručí....když mi došlo kde jsem,tak jsem vylítla jako opařená.

"Co..co se stalo?!" vykoktala jsem ze sebe a vyděšeně jsem se na něj dívala.On se jen pousmál.

"Nic jen jsem vyhrál....a ty jsi omdlela..." pomalu vstal a přešel ke mě.Díval se mi do očí a já nevěděla jesti se mi podlamovala kolena díky němu nebo jsem byla ještě slabá z toho jak jsem omdlela.Věděla jsem ale,že mě tenhle kluk hrozně dostává....zapípala mi smska...sakra.

Petty:

"Nemuzu prijit!Je nemozny odsud zdrhnout...zitra se sejdem.xPx"

"No hele,tak Pett nemůže a Gee je stále mimo signál,tak to pro dnešek balíme?!" tázavě jsem se na něj podívala a srdce mi přitom poskočilo při střetu s jeho pohledem.Jen se pousmál a kývl na souhlas.

Uhasili jsme svíčky a vyšli do vcelku dost teplého večera.Bylo zataženo a skoro nebylo vidět ani na krok.Jednou jsem zakopla a Jared me musel chytit abych neupadla.Dneska toho bylo na mě moc!

Doprovodil mě až domů,což bylo jen pár ulic dál.Se slovy,že se ozve odešel.

Asi o hodinu později kdy sem ležela v posteli a zírala do stropu,mi zapipala sms.

Jared:

"Cus,jak ti je?napis...xAstronautX" uchechtla jsem se podpisu a odepsala

"Je mi dobre...nemuzu spat...co delas?Litas ve hvezdach;)?" vzápěrí přišla odpovědˇ

"Nemuzu taky spat...jsem pod tvym oknem.." srdce mi poskocilo.Myslel to vazne?!Rychle jsem vstala a šla k oknu a opatrně vykoukla.Byl tam...stál dole s rukama v kapsách a usmíval se.Naznačila jsem mu atˇ jde nahoru.

"Co tu děláš??" vyjela jsem na něj překvapeně polohlasem.

"Říkám,že jsem nemohl spát,tak jsem se šel projít....no a...skončil jsem před tvým barákem" řekl nevinně.V pokoji byla tma a jediným světlem byla pouliční lampa.Díval se na mě a pak se ke mě najednou naklonil a vzal mou tvář do dlaně.Srdce mi bilo jako o závod.Nechápala jsem to.....a pak mě něžně políbil...jakoby se bál,že se rozplynu...

"Promiň,ale bylo to silnější než já...." usmál se

"Eh...ne to je dobrý.." nic lepšího jsem říct nemohla??!blbka jsem!!

"Dobrou noc Sandro.." šeptl a vyhoupl se zpět do noci.Stála jsem tam jako přimražená.Jediné co jsem vnímala byl ten pocit...rozléval se jako horká láva po mém těle....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář