Mia’s POV

Když jsem se ráno vzbudila, tak Ville se mnou už nebyl.Všechno se mi nějak míchalo dohromady a dost dobře jsem nevěděla co se děje...nebyla jsem moc při smyslech.

*****

Za půl hodiny jsme měli hrát a já byla teprv někde mezi busy.Nikde nikdo nebyl a tak jsem nikoho nemohla požádat o pomoc.Procházela jsem okolo všech těch oken a zrcátek a na krku mi naskakovala husí kůže.Jekoby mě ten můj odraz sledoval.Přidala jsem do kroku a doufala, že někde někoho potkám.

„Miiiioooo!“ syčivý šepot prořízl to nepřirozené ticho kolem.Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla.Srdce mi splašeně tlouklo.

„Halo?...Je tu někdo?“ nejistě jsem se zeptala, ale nedostala žádnou odpověd‘.Pak následoval tichý smích a já se rozběhla někam pryč jak nejrychleji jsem uměla.Dostla jsem se na prázdnou plochu parkoviště a v dálce viděla stage.

„Mio!!“ otočila jsem se a za mnou byli Gas a Linde na golfovém vozíku.

„No kdes byla?!My tě tu hledáme!“ řekla Gas rozesmátě a mě se ulevilo, že na mě konečně mluví někdo a já ho vidím.Nasedla jsem k nim a vyjeli jsme k podiu.Ještě stále jsem těžce oddychovala a celá se třásla.

Během celé show jako by mi někdo dělal naschvály.Jednou se mi odpojil kabel, spadl mikrofon nebo mi mizely věci z míst kam jsem myslela, že jsem je položila.Nebo že bych si nepamatovala, že jsem je dala jinam....?...co se to děje?!Začíná mi hrabat?

Gerard’s POV

Zase ty afterparty....jsou pořád a stále tak deprimující jak je pamatuju z dob kdy jsem na nich byl ožralej.Stále se všichni přetvařují a dělají, že josou nejlepší kamarádi.Když jsem byl ožralej, tak McCracken byl taky můj nejlepší kámoš.Bože!...Jak jsem mohl!?...Opravdu si sám sebe nesmírně vážim, že jsem se vším tím přestal.

Snažil jsem se odsud co nejrychleji dostat a zamířil jsem k opuštěnému parkovišti, abych se dostal k našim busům.Jenže zaslechl jsem tiché vzlyky a pláč.Chvíli jsem se rozhlížel a snažil se zjistit odkud to přichází.Pak jsem konečně spatřil schoulenoun postavičku u těch železných schodů.Celá se třásla a vypadala tak zoufale.Pomalu jsem se přiblížil a s velkým úděsem rozpoznal Miu.

„Mio co se stalo?Proč pláčeš?“ klekl jsem si k ní a chytil ji za obě třesoucí se ramena.Zvedla své velké modré oči ke mě a bylo v nich tolik slz a zoufalství.

„Já...já už to nemůžu unést...prostě..nevím co se to děje...“ mlela a vypadala zmateně.Zadívala se prázdným pohledem někam před sebe a najednou přestala plakat.Začínal jsem se děsit....

„Já.....budu muset jít promiň...“ řekla ledovým hlasem a aniž by mi věnovala pohled se zvedla a rychle kráčela někam pryč.Zůstal jsem tam stát a zíral za ní v naprostém úžasu.Co se to děje?Co se to kur*a stalo?!Tohle se mi ani v nejmenším nelíbí!....moc dobře vím totiž, že tohle chování nevede k dobrému konci....já jsem skončil se zbraní u hlavy...

Mia’s POV

Kde mám sakra ty prášky??!!Do háje!Někde tady musí být!!Vím, že jsem si je brala pro případ, že bych nemohla spát.Nikdy jsem je neužívala, ale vzala jsem si je s sebou kvůli obavám ze spánku v buse.....A!Tady!!Super!...Musím zastavit tohle co se děje.Musí přestat ty hlasy v mojí hlavě a všechny ty přeludy!Prostě musí!Nejsem přece žádný blázen!!A když se ted‘ hezky vyspím, tak bude všechno v normálu a bude to jako dřív....jenom já a moje hlava a moje myšlenky, které ovládám.Žádný smích a žádné syčivé hlasy.....jenže jak zmizí ta bolest?Matně jsem se rozpomněla, že jsem asi před chvílí viděla Gerarda....ale nejsem si jistá jestli to nebyl jenom přelud.....těžko ted‘ rozpoznávám realitu od svých představ.

Spolkla jsem dva prášky a zapila je vodou.Tak a ted‘ snad konečně budu spát klidně.Lehla jsem si a asi během pár minut usnula.

Aaaaaaaaa....aaah...pane bože!!!Neeee...ne...prosím!!!.....seděla jsem a ztěžka oddychovala.Obkolopovala mě naprostá hrůza a nemohla jsem zastavit pláč.Co to bylo?!?....Co to sakra bylo?!?...to...to prostě .....bože....tolik krve a ten pach všude kolem...pach smrti a strachu.....a všichni které znám mrtví...ty oči.....bože ty jejich oči.......