Mia’s POV

„Mio...jsi tam?..Mio...slyšíš mě?“ někdo mě volal, ale nic jsem neviděla...Běžela jsem po ulici nějakého nočního velkoměsta a všude bylo úplně prázno.Jen lampy svítily na rozích a popelnice byly počmárané.Nad obzorem vycházelo pár červánků, ale všude bylo takové strašné ticho.Jakoby tu nikdo nikdy nebyl a já byla na celém světě sama.Jenže odkud vycházel ten hlas??!

„Mio...zastav se...nenechávej mě tady..“ rozhlížela jsem se, ale marně.

„Musíš mi věřit...bojuj!!BOJUJ MIO!!!“ Naproti mně stála nějaká postava v kabátě a klobouku, ale nebylo jí vidět do tváře.Jen kouř z cigarety ji zahaloval.

„Jsi jenom slabá a bázlivá holčička...copak ted‘ uděláš??“ promluvil, ale jeho hlas byl jiný než ten co mluvil předtím.Byl plný zloby a chladu.Pak ale zpoza klobouku zasvítily jeho oči jasným červeným světlem.Strašně jsem se vyděsila a snažila se co nejrychleji utéct, ale jakoby moje nohy byly přikované na místě a vlastně i zbytek těla mi zkameněl.Byla jsem uvězněna ve vlastním těle a on se ke mně přibližoval.....

„Mio...Mio..MIO!Probud‘ se!“ otevřela jsem oči a nade mnou stál Ville a vyděšeně se na mě díval.Byla jsem celá mokrá a rychle jsem dýchala.Ještě pořád jsem měla ten strašný pocit.

„To je dobrý..už je to pryč..jen se ti něco ošklivého zdálo...ššš..“ uklidňoval mě a hladil po vlasech.Začala jsem plakat a objala ho.Hladil mě po zádech a po vlasech.Cítila jsem se v bezpečí.

„Pojd‘ udělám ti kakao a dáme si cigáro...“ sedli jsme si do prázdné kuchyně a bylo slyšet jenom rachtání jedoucího busu.Ville udělal slibované kakao a postavil ho přede mně.Zapálil si a sedl si naproti mě.Chvíli mlčel.

„Už si slyšela jak nás jednou chytli v noci policajti??“ zasmál se a začal mi vyprávět historku u které jsem se musela celou dobu smát a tak jsem zapomněla převážně na ten hrozivý sen.Asi za hodinu jsme to zabalili a šli si oba znova lehnout.Trochu jsem se bála zavřít oči, ale únava mě přemohla rychleji než jsem si myslela.

Ráno jsem byla celá rozlámaná.Ale rozhodla jsem se, že dneska mě už nic nerozhodí.Musím se držet a ono to půjde.

Pořád jsem měla nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, ale sama jsem moc dobře věděla, že to není možné.Raději jsem tomu nevěnovala pozornost.

Gerard’s POV

No to je mi zas ráno raníčko.To bude zase den k popukání.Kluci v buse už po těch pár dnech, co jsme na cestě, zajeli do těch starých kolejí.Ale já se nedokázal pořád nějak začlenit.Byl jsem stále z něčeho vynervovaný a myšlenkama někde jinde.I když nad tím tak nějak přemýšlím ježdění po koncertech mi vždycky dělalo problémy.

Šel jsem raději obejít nějaké vystoupeni a tak v naději, že aspoň někde zahlídnu Miu.No jo ale to jsem celej já...marný naivní naděje!Jistěže nikde nebyla....

Sedl jsem si na Madina Lake do backstage a pozoroval ty šílený kluky jak řáděj na podiu.Pak jsem ji zahlídl na protější straně jako tenkrát kdysi.Po chvíli asi vycítila, že se na ni dívám a tak se na mě taky podívala.Slabě se usmála a zamávala.Zvedl jsem se a šel to obejít.Když jsem došel na druhou stranu, Mia už seděla na schodech a kouřila cigaretu.

„Ahoj..“ nejistě jsem pozdravil

„Ahoj“ opět se usmála.Proč všechny naše rozhovory probíhají takhle??Chtěl bych jí toho tolik říct, ale nějak to nedokážu.

„Jak je?“ zase ta fádní otázka.

„No jde to...v buse se nedá moc spát...doufám, že si na to zvyknu jinak budu věčně nevyspalá.“ řekla a snažila se usmívat.

„Jo to my, když jsme kdysi jezdívali jenom v naší dodávce,tak jsme neměli moc na výběr kde budem spát...“ zasmál jsem se a ona se na mě vyjeveně podívala.

„Wow tak ted‘ jsem velmi ráda, že máme tourbus..“ stále vyjeveně říkala.

Tímhle odlehčeným způsobem jsme se bavili během celých Madina Lake.Pak mě napadlo ji pozvat na oběd.Sice jediná věc, co tu byla byl fast food, ale tak zoufalá situace si žádá zoufalé činy.Sedli jsme si na venkovní lavičky a začali si povídat u jídla.Jenže já jsem si koupil hamburger s hranolkama (vím že bych měl držet linii, ale tak snad jednou začas neuškodí ne?? :D ), ale ona si dala jen salát.Musím přiznat, že jsem se cítil trošku trapně.

„Hele možná si o mě budeš myslet, že jsem divná, ale já momentálně mám chut‘ na salát prostě, takže si o mě nemysli, že držím bůhvíjakou dietu...“ hned vysvětlila jakoby mi četla myšlenky.

Po obědě jsem byl nucen letět na zvukovku, takže jsme se museli rozloučit.Nedokázal jsem pochopit jaktože se cítím v něčí společnosti tak úžasně!Její oči a úsměv mě dělali tak št’astným.Musím se víc snažit a prostě udělat první krok a uvidím.Snad mě neodmítne.

Arghhh....zvukovky jsou taková nuda bez toho publika....a Frank má ve zvyku mě během nich dycky kopat...hovado jedno!Dneska ho asi taky nakopnu...ještě pořád jsem na něj naštvanej za to vyrušení tenkrát!

Mia’s POV

Stála jsem tváří v tvář obrovoskému pavoukovi a byla jsem naprosto paralyzovaná strachem se pohnout.Zíral na mě desítkami svých očí a já v nich viděla svůj odraz.Pavouk začal plést svoje sítě a zamotával mě do nich.Cítila jsem se naproisto ztracená a odevzdaná svému osudu.Zavřela jsem oči a doufala, že to nebude příliš bolestivá smrt.Najednou jsem se ocitla ve velké prázdné místnoti naproti mohutnému zaprášenému zrcadlu.Přišla jsem blíž k němu, ale něco bylo špatně.Postavila jsem se až těsně k němu a dotkla se rukou té plochy.Bylo pevné a studené.Odráželo se v něm všechno kolem mě...jen ne já.Místnost byla tak chladná, že jsem mohla vidět svůj dech tvořící obláčky páry.V zrcadle se něco pohnulo...byl to můj postupně se zhmotňující odraz.Měl stejné oblečení i pozici těla a díval se na mě dost dost zmateným výrazem.Pak se ale jeho výraz změnil na posměšný úšklebek a pohodil hlavou na stranu.Leknutím jsem odskočila vzad.Odraz se na mě chvíli zkoumavě díval a pak promluvil.

„Copak se děje Mio?Je něco špatně?“ mluvila na mě ze zrcadla druhá Mia.Nebyla jsem schopná odpovědi.

„Ty se nepoznáváš??Vždyt‘ to je to, co jsi chtěla vidět ne??“ pokračoval odraz

„Ne...to nejsem já..“ vysoukala jsem ze sebe polohalsem

„Ale jistěže jsi to ty!“ vyštěkla zlostně „Krásná a talentovaná...ta která ted‘ využívá svojí životní příležitosti..není to tak?!“ vyzívavě se mně zeptala.Já jen nevěřícně zírala neschopna slova.Ten maniakální tón v jejím hlase byl tak nepřirozený....a ještě o to horší to bylo, že to byl můj vlastní hlas.Jelikož jsem to byla vlastně já.....nebo to nejsem já......??

„Ta Mia, která v sobě nemá kouska citu...jen trápí ostatní a nevšímá si jich...protože je tááák strašně sobecká a zahleděná do sebe!!“ už té měř přecházela do syčivého šepotu.

„NE!Přestaň!!To není pravda!“ snažila jsem se to zastavit a začala jsem plakat.Pak se ale v zrcadle místo mě objevil Gerard.Tvářil se smutně a koukal na mě tím svým pohledem.Uvědomila jsem si jak krásný vlastně je.

„Mio?...Mio!..Mioooo??!...“ začal křičet a tvářil se jakoby byl za tím zrcadlem uvězněn.Bušil do něj pěstmi a jako by se snažil dostat ven. „Mio proč mě nechceš k sobě pustit??...prosím!!...MIOOOO!!!“ zakřičel a zrcadlo se roztříštilo na tisíce kousků.Zbyl z něj jen prázdný rám a chladná kamenná místnot kolem mě, v jejíchž zdech se ještě odrážela ozvěna mého jména.

„Mio..Mio!!Vstavej!“ otevřela jsem vyděšeně oči a pohlédla přímo do Villeho pronikavě zelenomodrých očí, které se na mě ted‘ dívaly velmi ustaraně.

„Co se to s tebou děje?“ zeptal se tiše

„Uh...měla jsem zase zlý sen...křičela jsem??“ zeptala jsem se a cítila, že jsem celá spocená a po tvářích mi stékají slzy.Objala jsem ho, abych se trochu uklidnila.Asi jsem ho vždycky budla, jelikož jsem měl postel přímo nade mnou.

„Chceš abych u tebe zůstal než usneš?“ zašeptal do mých vlasů.Přikývla jsem.Stále jsem se k němu tiskla a trochu se třásla.Hladil mě po zádech a tiše mi začal zpívat nějakou finskou písničku.Obličejem zabořená v jeho hrudi, jsem pomalu usínala.