„Which part of me is lost? I feel so close, and yet I am so far“.

Mia’s POV

Venku se pomalu rozednívalo a my jsme stále seděli jeden naproti druhému.Poprvé ve svém životě jsem nechala někoho zkoumat mě až do hloubi mojí duše.Právě ted‘ jsem věděla, že to potřebuju ze všeho nejvíc.

„Pomoz mi ven....potřebuju se z tohodle vysvobodit...z toho vězení bez dveří....“ promluvila jsem konečně.

„Nejdřív mi ale musíš říct co se děje...jinak ti nemůžu pomoct.“ odvětil tiše.Právě ve mně probíhala bitva o to zda všechnu svoji tíhu shodit během jednoho momentu a ohrozit nás tím oba, nebo jen...neříct pravdu.Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.Pak jsem se na něj opět podívala a můj pohled jen němě říkal, že to nedokážu.Ville si zapálil cigaretu, vyfoukl kouř a podíval se z okna.Aniž by se od svého výhledu odvracel, tak začal mluvit.

„Nejsem člověk, který o svých problémech vypráví každému...v tomhle tě asi chápu velmi dobře.V mém životě bylo mnoho těžkých chvil, které bych nepřál nikomu.Zemřelo pár lidí, které jsem opravdu miloval a nebo mě někteří opustili.Skoro 10 let jsem se pral se svojí závislostí a se svými depresemi..s těmi se potýkám dotěd‘...a víš co mi pomohlo?..Hudba.“ odvrátil svůj pohled od okna a podíval se mi přímo do očí.Nikdy jsem ho neviděla mluvit takhle vážně.Přibývající světlo z okna ozařovalo jeho obličej a jeho oči nabývaly ještě více ledového odstínu.Vyfoukl kouř a pokračoval.“...když skládám, tak se zpovídám...zpovídám se všem a přece nikomu.Zpovídám se hlavně sám sobě.Někdy je to težší než samotné pocity je vyjádřit, ale přece se o to pokouším.A víš co je na tom to nejkrásnější?“ chvíli se odmlčel „...to že jsem ze svojí bolesti stvořil něco, na co jsem pyšný a tak se pomstil všemu smutku a porazil ho...a to mi pomáhá přežít každý další den“ odklepl popel do již přeplněného popelníku.Dál už nic neříkal.To co řekl, mě hluboce zasáhlo...ale ne bolestivě..spíš naopak.Uvědomila jsem si, že nejsem sama ve svém každodenním boji se svými démony a se svým straechm.I ostatní kolem mě tohle prožívají...i moji nejlepší přátelé mají problémy a možná, že ty moje nejsou nejhorší na světě.To mi dodalo odvahu a sílu postavit se tomu všemu.Ville to dokázal...dokázal tak moc věcí a ukázal životu, že má cenu.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a vydechla.Lehce se na mě usmál, jako by mě chtěl povzbudit.Pak jsem ze sebe pomalu dostala všechno o Ní a o tom co mě sužovalo dva roky.Ale at‘ jsem přemýšlela jak chtěla, tak jsem nemohla najít důvod proč to všechno vlastně začalo.Věděla jsem, že to začalo tenkrát na turné, ale nevěděla jsem co po mě vlastně ona chce.Pořád mě popichovala a trýznila.Ponižovala a nadávala mi, ale nikdy mi neřeklal proč.A pak jsem si vzpomněla na Gerarda a vzpomínky mi přinesly jeho oči a úsměv.To jak mluvil a to jak voněl...všechno se mi vracelo jako vodopád obrazů a pocitů.

Leželi jsme oba na travnaté stráni.Vycházelo slunce.Vzduch byl chladný, ale nebyla zima.Něco tvořilo tenhle moment nadčasový.Podívala jsem se vedle sebe na muže jenž tam ležel.Taky se na mě otočil a v jeho očích, té tak zvláštní barvy, se odrážely první paprsky slunce.Koutky jeho rtů se stahovaly do lehkého úsměvu.Neuvěřitelně pomalu jsem natáhla ruku.Chtěla jsem se tak dotknout jeho tváře.Cítit jeho teplo...a to že vůbec existuje.Taky zvedl ruku.Konečky našich prstů od sebe byly jenom pár centimetrů.Už jsem téměř cítila jak se dotýkamé jeden druhého, ale přece jsme se ještě nedotkli.A v ten moment...těsně předtím než se naše prsty střetly...mě slunce oslepilo a já si uvědomila, že ležím v posteli.Otevřela jsem oči a shledala se s tmavým stropem, který osvětlovala pouze světla z ulice.Rozplakala jsem se.Tolik beznaděje....všechno shoří v nenávratnu.Vše je ztraceno.

Gerard’s POV

„Lásko jsem domaaa...“ ozvalo se ode dveří.Seděl jsem u stolu a četl si ranní noviny.Z kuchyně hrálo rádio a já pil svoje kafe.Dneska časně ráno zmizela a řekla, že jde k zubaři a že do 10 bude doma.

„Ahoj zlato...“ usmál jsem se na ni, když mi dala pusu na tvář.Sedla si naproti mě a zdálo se, že celá jenom zářila.

„Copak??Nenašel ti žádný kazy?“ zeptal jsem se taky s úsměvem, protože mě její výraz taky rozveselil.Zakroutila hlavou jako rozjařené dítě.Musel jsem se uchechtnout.

„Gee...já..nebyla jsem u zubaře..“ začala a mě spadnul okamžitě úsměv.Trochu jsem nechápal.Zhluboka se nadechla jako by se odhodlávla něco mi sdělit..začínal jsem mít strach.“...byla jsem u gynekologa...a ten mi řeeeklll, žeeee..budememitdětátko!!!“ št’astně zavýskla a skočila mi kolem krku.Byl jsem naprosto v šoku a trvalo mi pár vteřin něž mi to doteklo.Ale pak jsem ji vzal a samou radosti si ji hodil do náruče.Oba jsme se smáli jako blázni a líbali se a smáli se a líbali .....byl jsem nejšt’astnější muž na světě!!!Já budu táta!!!!!!aaaaaa!!!