„Cold heart is a dead heart and is in love with you“

Mia’s POV

Hejno racků se zvedlo ze střech domů a vytvořilo ve vzduchu pohyblivé trojrozměrné obrazce rozplývající se a vznášející se kamsi do dáli.Letěli volně chladným podzimním vzduchem a pokřikovali jeden na druhého svou ječivou píseň.

Odvrátila jsem pohled od okna a podívala se před sebe na ni, jak jí moji snídani z mého talíře, aniž by měla svůj vlastní.Její stravovací návyky mě někdy nutily ke zvracení.Svými dlouhými prsty vždy uchopila sousto a začala ho trhanými pohyby soukat do ůst a vydávala u toho zvuky, při kterých se vám hned vybaví, jak vám vysává mozek přímo z lebky.Byla tu stále a nikam neodešla.Čím déle se mnou byla, tím víc se začínala podobat pavoukovi, který mě nakonec celou obmotá svými sítěmi a spoutá tak moji mysl a duši.Na mém talíři už nic nezbylo a já do něj jen nepřítomně zírala s vidličkou v ruce.

„Mio?Jsi tu se mnou?..Mio slyšíš mě?“ promluvil něčí hlas a když jsem se opět podívala před sebe, tak jsem viděla jenom Villeho ustaraný výraz.

„Mhm..promiň říkal jsi něco?“ špitla jsem.

„Ne..to je dobrý.Vůbec ses nedotkla snídaně..mám o tebe starost...řekni mi co se s tebou děje.“ pokračoval svým hlubokým uklidňujícím hlasem.Podívala jsem se opět do svého talíře a zjistila ze je plný, tak jak jsem ho dostala před chvílí.Ale okamžitě mě přešla chut‘ při představě, že se toho dotýkala ona.

„Promiň asi už nějak němám hlad...“ odpověděla jsem a položila vidličku na talíř s tichým cinknutím.Ville típl cigaretu a nechal na stole nějaké peníze.Zvedli jsme se z příjemné kavárny plné lidí popíjejících svojí ranní kávu a čtoucích dnešní zprávy.Bylo 22. listopadu dva roky po té co jsem musela neprodleně opustit turné s HIM.Dnes byly Villeho narozeniny a já jsem se odhodlala, že ho přijedu navštívit a udělat mu radost.Dva roky jsem strávila téměř sama zavřená jenom doma.Moje matka naprosto kategoricky odmítla jakékoliv ústavy nebo léčby za pomocí drog, které vám rozmeknou mozek na kaši.Byla se mnou celou dobu a starala se o mě.Ville hodněkrát volal domů a ptal se jak mi je a jestli mě může navštívít.Ale jelikož jsem s nikým nemluvila a téměř se nehla z místa, nikdy mu to nedovolili.Ted‘ asi před půl rokem jsem měla jeden velmi krizový nervový zachvat...nebo tedy takhle to asi vidělo okolí.Ve skutečnosti jsem se snažila vzbouřit proti Ní.Snažila jsem se jí zabít a konečně umlčet všechny její syčivé narážky, nebo dlouhosáhlé monology na téma mých nedostatků a slabostí.Od této mé vzpoury se věci změnily.Začala se mě bát stejně jako sem se bála já jí.Stal se z toho náš uzavřený kruh strachu.A od té doby jsem začínala pomalu mluvit a komunikovat s okolím.A proto se rozhodli, že mi možná změna prostředí pomůže zahnat některé myšlenky.Samozřejmě, že o ní nikdo nevěděl!Kdybych to někomu řekla, tak by mě zabila svými sítěmi.

„Kam půjdem ted‘?“ zeptal se Ville a snažil se svým úsměvem mě přimět trochu k veselejší náladě.

„Nevím...ty máš dneska narozeniny, tak ty jsi pánem dnešního dne..“ řekla jsem a pokusila se taky o lehký úsměv.Vzal mě kolem ramen a políbil mě do vlasů.

„Chyběla jsi mi...“ řekl tiše a št’astně se zasmál.Zachumlala jsem se naoplátku víc k němu.V Helsinkách touhle dobou bylo už opravdu chladno.

„Ty mě taky Ville..“ řekla jsem tiše.