Strávila jsem s Andym ještě dva týdny, aby nebyl tolik sám a uklidnil se trochu.Sama jsem se ale musela pochválit a trochu si vynadat zároveň protože jsem si až ted‘ vzpomněla na svého dlouholetého kamaráda z dětství Franka.Už od malička jsem věděla, že je gay ale už strašně dlouho jsme se neviděli a tak jsem téměř nevěděla co se s ním děje.Nechtěla jsem nechávat Andyho samotného v NY a tak při prohrabávání starách věcí v šatníku, jsem našla Frankovu adresu, když mi naposled psal dopis.Kupodivu bydlel taky v NY ted‘, jen v jiné čtvrti.Našla jsem tedy jeho číslo a zavolala mu a pozvala ho na návštěvu.Předtím jsem nenápadně zjistila, že je momentálně asi půl roku bez vztahu:D:P...díky asistováni Jaredovi jsem získala dobré organizační schopnosti:D.

Návštěva proběhla skvěle a zdálo se, že si Frank a Andy padli do oka:P...Baví mě tak trochu popostrčit lidi.A když Frank slyšel o tom co provedl Greg, tak velmi zvážněl a řekl, že má pár kamarádů, ktří by jistě s radostí Gregovi zajistili pár „příjemných“ chvilek.

Frank začal na návštěvy chodit častěji a tak jsem věděla, že ted‘ můžu s klidnějším srdcem nechat Andyho tady.

Seděla jsem zrovna v kuchyni a jen ve spodním prádle a s nohama na stole četla noviny, když zazvonil zvonek.Kdo to může být?Na Franka je poněkud brzké dopoledne.Šla jsem otevřít.Za dveřmi stál poslíček s velkou kyticí bílých lylií.Sjel můj úbor pohledem a zrudnul.Pozvedla jsem obočí na znak toho, že čekám na to co chce.

„Jste s-slečna Rightová??“ vykoktal

„Jo to sem já....“

„Podepište to tady...“ podepsala jsem „...přeji pěkný den“ a rychle zdrhnul.Hm..zvláštní chlapec.Vrátila jsem svoji pozornost ke kytici lylií.Byl tam lísteček a na něm byl vzkaz mě dobře známým písmem.

„S každým východem slunce mi chybíš víc“.

 J.

Srdce se mi rozbušilo a tu jednu větu jsem si za minutu přečetla snad stokrát.Pak do kuchyně vešel Andy.

„Kdo to tu zvonil zlato?....Meg co se děje?!“ rychle se ke mně posadil, když viděl můj nepřítomný výraz a ustaraně se na mě podíval.Beze slova, jen s tupým úsměvem na tváři, jsem mu podala lísteček.Jemu se po přečtení rozlil blažený úsměv.

„Drahoušku myslím, že je nejvyšší čas abys odsud vypadla a to hodně rychle!“ řekl rozhodně.Chvíli mi trvalo než mi došlo co říká, ale pak jsem rychle reagovala.

„Co-co-cože???!Ty mě vyháníš z vlastního bytu?!“ řekla jsem naoko pohoršeně a Andy se začal smát.

„Jo vyháním tě z vlastního bytu, protože jestli tady ztvrdneš ještě jeden den, tak se ten druhý pravděpodobně zblázní.“ smál se.Pak mě chytil za ruku a trochu vážněji se na mě podíval. „Megan děkuju ti za věechno co jsi pro mě udělala a mám pocit, že ti do konce života budu dlužen, ale myslím, že ted‘ už je načase aby sis ty začalala si užívat svých osobních záležitostí....navíc Frank bydlí celkem blízko...ehm“ odkašlal si a trochu zrudnul.Vstala jsem a objala ho.

„Andy jak může bejt někdo tak skvělej jako ty?“ tiskla jsem ho k sobě.

„Nápodobně zlato, ale ted‘ už nech dýchat svého křehoučkého kamaráda...“ oba jsme se rozesmáli.

„Jdu si rezervovat letenku do L.A....“ řekla jsem nadšeně a odběhla k laptopu.

Zanedlouho jsem seděla v letadle směrem do Kalifornie.V mých blond vlasech s černým podbarvením, které jsem si v NY opět nechala udělat, se mi ted‘ vyjímalo pár lyliových květů.Nechtěla jsem nechat další úsvit oba nás dva osamocené.Asi přiletím pozdě do LA, ale do východu slunce to snad stihnu.Neměla jsem myšlenky na spánek a jen jsem zírala z okna a myslela na Jareda a na naše setkání.Sice to byly dva týdny, ale pro mě to bylo jako věčnost.Tolik věci se stalo za tu dobu.

„Vážení cestující prosíme vás, abyste si připnuli své bezpečnostní pásy.Právě přistáváme v LA.Děkujeme vám, že jste využili služeb Chemical Ierolines.Loučí se s vámi kapitán Way.“ (zasvěcení ví :D:D pardon ale já si to nemohla odpustit :D:D ) vzbudilo mě hlášení a já si rychle připla pás.Na letišti jsem si vzala taxika a doufala, že si správně pamatuju adresu.A skutečně jsem opravdu dojela před Jaredův dům.Byly asi 4 ráno a samozřejmě, že v celém domě bylo zhasnuto.Ale jakmile jsem se přiblížila k domu, slyšela jsem zevnitř štěkat psy a zachvíli i nějaký šramot.Jednou jsem krátce zazvonila a s napětím čekala přede dveřmi.Po chvíli otevřel rozespalý Jared a já měla skoro infarkt.Chvíli na mě nevěřícně zíral a pak se mu po tváři rozlil úsměv.Na nic jsem nečekala a vrhla se mu do náruče.Dlouze jsme se vítali nádherným polibkem.Pak se na nás vyřítili psi a oba na mě začali skákat a radostně vrtět ocasy.

„Kde si byla tak dlouho?“ zněla jediná jeho věta mezi polibky.

„To víš...byl strašný provoz“ byla moje odpověd‘.....