Zbytek turné jsme dojeli v klidu a míru.Ted‘ když už jsme si oba
vyznali své city, tak jakoby to prolomilo tu atmosféru co panovala v
buse předtím.I kluci z kapely byli rádi, že už kolem sebe nechodíme s
Jaredem jak psi.Já milovala jeho a on mě...co jsem si mohla přát
víc?Snad už jen štěstí mých blízkých.A jak už to tak většinou bývá, tak
když něco ve vašem životě jde tak jak má, tak něco jiného se kazí.A to
byl právě případ mého kamaráda Andyho.
Byli jsme právě v letadle zpátky do USA a já se rozhodla, že zkontroluju Andyho.Nezvedal to nějkou chvíli, ale pak se na druhém konci konečně ozval jeho hlas.Ale něco nebylo vpořádku.Mluvil tak roztržitě a nepřítomně.Prý už se nastěhoval ke mě a že je všechno vpohodě, ale mě se tomu nechtělo věřit.Pořád mě ujišt’oval at‘ si nedělám starosti a klidně letím zpátky do LA.Jenže jakoby tím chtěl říct pravý opak.A takyže jsem to tak chtěla udělat.Rozhodla jsem se, že s klukama dál do LA nepoletím a zůstanu v NY.Musela jsem za Andym.Zdál se být naprosto ztracený a dokonce snad i vystrašený.Musela jsem mu pomoct.
Vystoupila jsem v celkem chladném New Yorku a nasála ten typický vzduch.Nikdy bych nevěřila, že mi to tu bude chybět.Všechen ten shon a spěch a touha po kariéře.Chytila jsem taxíka a dopravila se před dům.Doufám, že bude doma, protože nemám klíče.Vyjela jsem výtahem do předposledního patra a vydala se k svým dveřím.Můžu děkovat tomu šílenému časopisu aspoň za tenhle byt.Předešlý šéfredaktor se kterým jsem něco měla mi ho pomohl sehnat.Bylo zvláštní po tak dlouhé době jít do vlastního bytu.
Zazvonila jsem a chvíli mi nikdo neodpovídal a ani jsem neslyšela žádný pohyb zevnitř.Zazvonila jsem podruhé a už trochu důrazněji.Někdo něco shodil a potichu šel ke dveřím.Pak se dveře rozrazily a stál tam naprosto zničený Andy.
„Ach bože to jsi ty???Co tu děláš?!?Pojd‘ rychle dovnitř!“ nervózně se rozhlížel po chodbě.
„Tohle je přivítání zlato??Tak dlouho jsme se neviděli a ty na mě takhle vybafneš??“ řekla jsem žertovným tónem, ale po chvíli jsem poznala, že jemu do smíchu asi moc nebylo.
„Andy...co se děje??“ zamračila jsem se a přísně se na něho podívala.
„Ehm...Meg drahoušku....jak to říct....prostě jsme se s Gregem tak pohádali, že jsem myslel, že mě zabije a od té doby mám strašný strach....víš on je dost silnej a má známý bůhvíkde...Meg jámám strašný strach!“ klepal se a byl úplně bledý.Rychle jsem ho objala a on se mi rozbrečel na rameni.
„Zlato to bude dobrý....něco vymyslíme neboj...a kdyby ne tak na něj zavoláme policii“ hladila jsem ho po zádech a když jsem zajela na jeho bok, tak zasyčel bolestí.
„Co tam máš?!?“ rychle jsem zareagovala.
„Ale to nic není....jen..“ nestačil to doříct, protože jsem ho přerušila a vyhrnula mu tričko.
„Co to je Andy????Snad ti to neudělal on?!!!Ja toho krypla zabiju!!!Kde??Kde ještě to máš?!?“ téměř po celém těle měl modřiny a jelita.
„Víš....říkal jsem, že to byla opravdu drsná hádka...“ soukal ze sebe.
„Bože....co ti to udělal ten surovec...“ draly se mi do očí slzy.Vidět svého křehoučkého milovaného kamaráda takhle zřízeného, bylo příšerné.Jeho, který by vživotě ani mouše neublížil, protože měl v povaze být na všechny hodný a milý a mít všechny rád.
„Pojd‘ uděláme si popcorn a čaj a budem se koukat na nějakou blbinu v televizi....zapomeň na něj a já ti slibuju, že nedovolím, aby ti už znovu takhle ublížil...je to šmejd!“
Po zbytek dne jsme seděli před televizí a koukali na komedie nebo na horory a smáli se jako děti.Tohle jsem po té dlouhé únavné tour potřebovala.
Než jsem šla spát, tak jsem zavolala Jaredovi.Už ted‘ se mi stýskalo a chyběl mi pohled do jeho očí.
„Ahoj lásko...“ ozvalo se z druhého konce.
„Ahoj...“ usmála jsem se do telefonu.
„Tak co jak je Andymu?Je všechno vpořádku?“
„No bohužel není...je celý plný modřin od toho surovce, ale rány na duši jsou mnohem větší a asi se nezahojí tak rychle jako modřiny...momentálně ale nejlepší co pro něj můžu udělat, je být s ním.“
„Chápu...to je idiot ten chlap...neměl by na ně podat oznámení?“
„Já mu to taky říkám, ale on se bojí...nevadí...já ho donutím..vždyt‘ mě znáš“ pousmála jsem se opět.
„Jo znám ty moje dračice...“ zasmál se „..ty dokážeš donutit i neschopného zvukaře dělat divy!“ oba jsme se začali smát.
„Chybíš mi...moc...snad se co nejdřív vrátíš“ dodal už vážněji
„Snad...miluju tě“ odpověděla jsem
„Taky tě miluju...dobrou noc“
„Dobrou noc..“ a položila jsem to.
Andy se zrovna vrátil z koupelny a oba jsme ulehli do postele.Opět se mi rozbrečel v náručí, ale tentokrát jsem byla ráda, že ho můžu obejmout.Kéž by po světě nechodili takoví lidé jako Greg!Pak by možná můj nejlepší přítel nebyl troska a mě to kvůli němu nelámalo srdce.
Byli jsme právě v letadle zpátky do USA a já se rozhodla, že zkontroluju Andyho.Nezvedal to nějkou chvíli, ale pak se na druhém konci konečně ozval jeho hlas.Ale něco nebylo vpořádku.Mluvil tak roztržitě a nepřítomně.Prý už se nastěhoval ke mě a že je všechno vpohodě, ale mě se tomu nechtělo věřit.Pořád mě ujišt’oval at‘ si nedělám starosti a klidně letím zpátky do LA.Jenže jakoby tím chtěl říct pravý opak.A takyže jsem to tak chtěla udělat.Rozhodla jsem se, že s klukama dál do LA nepoletím a zůstanu v NY.Musela jsem za Andym.Zdál se být naprosto ztracený a dokonce snad i vystrašený.Musela jsem mu pomoct.
Vystoupila jsem v celkem chladném New Yorku a nasála ten typický vzduch.Nikdy bych nevěřila, že mi to tu bude chybět.Všechen ten shon a spěch a touha po kariéře.Chytila jsem taxíka a dopravila se před dům.Doufám, že bude doma, protože nemám klíče.Vyjela jsem výtahem do předposledního patra a vydala se k svým dveřím.Můžu děkovat tomu šílenému časopisu aspoň za tenhle byt.Předešlý šéfredaktor se kterým jsem něco měla mi ho pomohl sehnat.Bylo zvláštní po tak dlouhé době jít do vlastního bytu.
Zazvonila jsem a chvíli mi nikdo neodpovídal a ani jsem neslyšela žádný pohyb zevnitř.Zazvonila jsem podruhé a už trochu důrazněji.Někdo něco shodil a potichu šel ke dveřím.Pak se dveře rozrazily a stál tam naprosto zničený Andy.
„Ach bože to jsi ty???Co tu děláš?!?Pojd‘ rychle dovnitř!“ nervózně se rozhlížel po chodbě.
„Tohle je přivítání zlato??Tak dlouho jsme se neviděli a ty na mě takhle vybafneš??“ řekla jsem žertovným tónem, ale po chvíli jsem poznala, že jemu do smíchu asi moc nebylo.
„Andy...co se děje??“ zamračila jsem se a přísně se na něho podívala.
„Ehm...Meg drahoušku....jak to říct....prostě jsme se s Gregem tak pohádali, že jsem myslel, že mě zabije a od té doby mám strašný strach....víš on je dost silnej a má známý bůhvíkde...Meg jámám strašný strach!“ klepal se a byl úplně bledý.Rychle jsem ho objala a on se mi rozbrečel na rameni.
„Zlato to bude dobrý....něco vymyslíme neboj...a kdyby ne tak na něj zavoláme policii“ hladila jsem ho po zádech a když jsem zajela na jeho bok, tak zasyčel bolestí.
„Co tam máš?!?“ rychle jsem zareagovala.
„Ale to nic není....jen..“ nestačil to doříct, protože jsem ho přerušila a vyhrnula mu tričko.
„Co to je Andy????Snad ti to neudělal on?!!!Ja toho krypla zabiju!!!Kde??Kde ještě to máš?!?“ téměř po celém těle měl modřiny a jelita.
„Víš....říkal jsem, že to byla opravdu drsná hádka...“ soukal ze sebe.
„Bože....co ti to udělal ten surovec...“ draly se mi do očí slzy.Vidět svého křehoučkého milovaného kamaráda takhle zřízeného, bylo příšerné.Jeho, který by vživotě ani mouše neublížil, protože měl v povaze být na všechny hodný a milý a mít všechny rád.
„Pojd‘ uděláme si popcorn a čaj a budem se koukat na nějakou blbinu v televizi....zapomeň na něj a já ti slibuju, že nedovolím, aby ti už znovu takhle ublížil...je to šmejd!“
Po zbytek dne jsme seděli před televizí a koukali na komedie nebo na horory a smáli se jako děti.Tohle jsem po té dlouhé únavné tour potřebovala.
Než jsem šla spát, tak jsem zavolala Jaredovi.Už ted‘ se mi stýskalo a chyběl mi pohled do jeho očí.
„Ahoj lásko...“ ozvalo se z druhého konce.
„Ahoj...“ usmála jsem se do telefonu.
„Tak co jak je Andymu?Je všechno vpořádku?“
„No bohužel není...je celý plný modřin od toho surovce, ale rány na duši jsou mnohem větší a asi se nezahojí tak rychle jako modřiny...momentálně ale nejlepší co pro něj můžu udělat, je být s ním.“
„Chápu...to je idiot ten chlap...neměl by na ně podat oznámení?“
„Já mu to taky říkám, ale on se bojí...nevadí...já ho donutím..vždyt‘ mě znáš“ pousmála jsem se opět.
„Jo znám ty moje dračice...“ zasmál se „..ty dokážeš donutit i neschopného zvukaře dělat divy!“ oba jsme se začali smát.
„Chybíš mi...moc...snad se co nejdřív vrátíš“ dodal už vážněji
„Snad...miluju tě“ odpověděla jsem
„Taky tě miluju...dobrou noc“
„Dobrou noc..“ a položila jsem to.
Andy se zrovna vrátil z koupelny a oba jsme ulehli do postele.Opět se mi rozbrečel v náručí, ale tentokrát jsem byla ráda, že ho můžu obejmout.Kéž by po světě nechodili takoví lidé jako Greg!Pak by možná můj nejlepší přítel nebyl troska a mě to kvůli němu nelámalo srdce.
Aplaus!!!!!!
(L&S, 6. 10. 2007 15:04)