Světlo ozařovalo můj podkrovní pokoj a ten tak nabyl více modrého odstínu, než svého obvyklého tmavě zeleného.Byl jsem zvyklý na temnotu a chlad.Lepší pokoj na mě nevyzbyl v našem starém rodinném sídle.Vstal jsem z postele a přešel k tomu podkrovnímu oknu.Bydlel jsem hned pod střechou a tedy nejblíže tomu, co bylo nade mnou.Byl jsem vzhůru už asi hodinu a jen tak jsem zíral do tmy.Opřel jsem se o rám a otevřel okenici.Teplý proud spolu s dalším světlem se nahrnul dovnitř.Vyklonil jsem se o kousek víc ven a pohlédl nahoru.Tam, několik desítek metrů nade mnou, bylo to co jsem vídal každý den.

Mořská hladina, která se rozprostírala nad celým naším malým městečkem.

Často jsem se tam nahoru díval a pozoroval svět za ní.Nad tou hladinou totiž bylo další město.Ale to bylo město bytostí, kteří nežili ve vodě jako my.Styk s našimi sousedy byl zakázán a také hluboce opovrhován.Náš národ byl hrdý na svůj způsob života a vším ostatním pohrdal.Hnusilo se mi to a proto jsem byl zavrhován i já.Tedy aspoň mou rodinou.

Dnes bylo nahoře slunečné a teplé ráno.Cítil jsem to díky teplotě vody a množství světla, které jí pronikalo a dělalo tak veškeré okolí tyrkisově modrým.Barvy domů, rostlin i ryb byly rozzářené a veselé.To se tu tak často nestávalo.Protáhl jsem se a nachvíli zavřel oči a nechal teplou vodu proudit kolem mně skrz okno.Dnes opět půjdu nahoru.Na druhou stranu.

Jak už jsem řekl, bylo to zapovězeno.Ale já a pár dalších jsme měli svůj způsob, jak pravidla obejít.Ano, nebyl jsem jediný, kdo nesouhlasil s tím zákazem.Nahoře bylo spoustu věcí, které byly tady dole na černém trhu dobře ceněny.

Seskákal jsem pomocí lana do dolního patra domu, jako každý den.Nečekalo mne žádné milé přivítání od některého ze členů rodiny.Dříve mě to mrzelo, ale ted už mě to ani nepřekvapovalo.Vzal jsem si z kuchyně pár chaluh a vyrazil z domu.Při odchodu jsem se v chodbě zastavil u starého špinavého zrcadla.Bylo stejně pochmurné a zašlé jako celý tenhle barák.Můj odraz v zrcadle byl dnes snad ještě více unavený, než jindy.Dlouhé hnědé vlasy se vlnily kolem mého podlouhlého bledého obličeje.Říká se, že od bytostí nad námi se moc nelišíme.Jedině naše oči nás prý mohou prozradit.Že prý jsou jako živé mořské hlubiny a u každého z nás májí odstín podle toho jaká je naše duše.Já nevím jaké jsou ty moje.Nahoře jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by mi to řekl.Vždy jsem tam byl sám.

Vyšel jsem z domu a pomalu brázdil vodu ulicemi našeho městečka.Byl všední den a lidé kolem mne spěchali a strkali se.Podmořská vozidla mířila do obou směrů a zanechávala za sebou rozvířené proudy.Zahnul jsem za roh do méně rušné uličky a tam vešel do menšího podniku vedeného mým přítelem Mungusem.Jedním odrazem jsem přeplul místnost a zasedl rovnou k baru.Usmál jsem se a poklepal na bar.Starý chapadlovity barman se otičil a věnoval mi přátelský úšklebek.Mungus nebyl mořský člověk.Byl to jeden z chapadlovců.Byl podobný chobotnici a dokonce byl i tmavě šedý, ale podobal se více člověku a byl stejně inteligentní.A hlavně měl velké dobré srdce.

„Ahoj Mungusi!Jak to jde?“ zeptal jsem se ležérním tónem, mezitím co přede mně automaticky přilítla nádoba s dávkou chaluhového piva.

„Alexi, chlapče...vím, že jediný důvod, proč jdeš navštívit tenhle pajzl a strého barmana je, že chceš zase jít nahoru.Nemýlím se?“ mrkl na mě jedním z černých očí a dál ledabyle vytíral několika chapadly bar.Musel jsem se zasmát a svěsit poníženě hlavu.

„Dobře víš, že to tak vždycky není...“ snažil jsem se ho potěšit. „...copak nemůžu zajít na kus řeči, když si většinou nemám s kým skoro co říct?“ zeptal jsem se naoko laškovně a napil se piva.Mungus mi věnoval několika oký skepticky pobavený pohled a já se musel opět zasmát.

„Ano, máš tentokrát pravdu...“ musel jsem s pravdou ven.“...ale slibuju, že někdy příjdu jen tak na pokec.Vážně!“ snažil jsem se o nevinný výraz.

„Jojo...budu se těšit na to, až ten den nadejde.“ usmál se a já věděl, že by si to taky někdy přál, abych s tím přestal.Možná, že i já někde tam hluboko uvnitř já taky, ale ne ted‘...zatím jsem nemohl přestat.

Mungus zvedl barový telefon a domluvil moji večerní přepravu.Jediný způsob jak se nenechat chytit na hlídaném pobřeží, byl s nákladními vozidly.Přepravovala většinou ryby a další mořské živočichy na prodej.To byl jeden z mála styků se světem nad námi.Vždy jsem se vydával za jednoho z přepravců a měl tak možnost pobýt chvíli nahoře.

Náš pobyt nahoře měl ale jeden malý háček.Mohli jsme nad hladinou vydržet nejvíce dvě hodiny a to jen v noci.Kdybychom vyšli během slunečného dne jako je ten dnešní, nepřežili bychom pravděpodobně ani 10 minut.Naše těla nejsou zvyklá na takovou teplotu a rychle vysychají.Proto chodit nahoru je velmi riskantní a člověk si musí stále dávat pozor.I přálišná námaha by nám mohla rapidně zkrátit pobyt nahoře.

Dopil jsem chaluhové pivo a rozloučil se s Mungusem.Převoz byl domluven a já se tedy mohl jít sbalit a připravit na večer.Pokaždé jsem měl ten zvláštní pocit, když jsem měl jít nahoru.Ale dneska jakoby to procházelo celým mým tělem a mnou probíhalo jakési brnění.